 Ivan
Klíma, spisovatel
Ze skicáře
Malíři často u sebe nosívají skicář, něco zajímavého vidí
anebo je něco napadne a udělají si skicu.
Spisovatel nosí anebo má doma blok a do něho si zapisuje
historky, které se mu někdy můžou hodit, anebo si zaznamená
nápad, co se mu (výjimečně) zrodí v hlavě.
Jsem nepořádný autor a takový skicák jsem si vedl jen občas, a
navíc jsem ho pak někam založil a nemohl najít. Nedávno jsem
našel svůj blok starý zhruba čtyřicet let. Protože jsme teď
vzpomínali na politické a tragické události, co se přihodily
právě před čtyřiceti lety, dovolte, aby vyprávěl spíše ty
zábavnější záznamy a přidal několik tehdejších anekdot.
K historce první: I když mám u ní zaznamenaného vypravěče,
patří spíš do okruhu historek z Černé sanitky, a pokud je už
zaznamenána, omlouvám se všem folkloristům.
Tedy: Vypravěči o Vánocích volal jeho přítel a naříkal si, že
je doma sám.
„A kde máš manželku?“
„Ale představ si, žena koupila dva vánoční kapry a pustila je
do vany a nad vanu pověsila prostěradlo, aby bylo jasné, že se
do ní nemá lézt. A máme – tedy měli jsme – doma kanárka
Pepíka. My ho pouštíme, aby se proletěl, jenže on vlítl do
koupelny, vrazil do prostěradla, spadl do vody mezi ty kapry a
utopil se. A když si pak přišla žena pro ty kapry, vidí – ti
dva tam plavou a mezi nimi mrtvý Pepík. Tak se lekla a
rozčílila, že dostala infarkt a odvezli ji do nemocnice. A tak
tu sedím o Štědrém večeru sám se dvěma živými kapry a s mrtvým
kanárkem.“
Zaznamenal jsem si tu historku, ale nikdy jsem ji nepoužil v
nějaké próze a nepředstíral jsem, že se skutečně stala.
Ještě bizarnější byla historka, kterou mi vyprávěl jeden
učitel marxismu o svém strýci, kterého teta poslala pro
majonézu. Když už byl u krámu, jeho auto dostalo smyk. Náraz
přežil, přijela sanitka, naložili ho, sanitka se nabourala a
tenhle náraz strýc nepřežil. Když ho pak už v rakvi odváželi,
vůz se naboural a rakev vlítla do výkladu rovnou vedle
majonézy.
Mám tyhle historky pod společným názvem Náhody.
Jednu náhodu jsem zažil osobně. Nemá tyhle epické ani bizarní
rysy, ale zato je autentická a týkala se mých setkání s
kolegou Chudožilovem těsně před jeho odjezdem do emigrace. Můj
záznam zní:
Přesně týden před odjezdem Petra Ch. jsem ho během jednoho dne
třikrát potkal (nikdy předtím jsem ho kromě redakce nikde
nepotkal). Poprvé na Novodvorské, podali jsme si ruce a on mě
pozval na večírek, který pořádal na rozloučenou. Asi o dvě
hodiny později jsem ho potkal v metru Na můstku, jel na
eskalátoru proti mně a volal: „Tak určitě přijď!“ Potřetí jsem
ho potkal tentýž večer na Kačerově na stanici autobusu 106.
Houkl na mě: „Neříkej, že to je náhoda, ty mě sleduješ. Ale
stejně přijď.“
Potkat během dne někoho třikrát na různých místech v
milionovém městě? Kdo to umíte, spočítejte pravděpodobnost.
Náhody vyvolávají někdy neuvěřitelné kousky. V srpnu 68 jsem
byl v Londýně autem. Zaparkoval jsem kdesi u Regent Parku, a
když jsem se asi po půl hodině vracel, měl jsem za stěračem
lístek od redakčního kolegy Hájka, který byl také v Londýně.
Nejenže moje auto poznal, ale potkal je během půlhodiny v
desetimilionovém městě. Myslím, že jsou to větší náhody než
ty, co potřebují infarkty.
Některé zápisy jsou bizarní, ale zcela autentické. Můj syn mi
hlásil: „Viděl jsem v bazaru velký kovový namaštěný předmět.
Nad tím nápis: Mimořádná nabídka. Karburátor z tanku.“
Dcera mi zase vyprávěla pěknou socialistickou historku, jak
viděla bagristu, který nabíral do lžíce bagru hlínu a pak ji
nějakému chlapečkovi opatrně sypal do dětského autíčka.
Chlapeček ji pak někam stranou odvážel vysypat. Bagristi,
dělníci i chlapeček se prý výborně bavili. O pravdivosti téhle
scény ani v nejmenším nepochybuji.
A ještě několik prastarých anekdot:
Dodali do Tuzexu nový typ sovětských ložnic. Dvě otýpky sena
po dvaceti korunách a portrét Lenina za čtyřicet.
Proč si nemůžou komunisti hrát na schovávanou? Protože by je
nikdo nehledal.
Co to je OÚNZ? (Pro nepamětníky: Okresní nebo obvodní ústav
národního zdraví.) Odevzdej úplatek, nebo zemřeš!
Leonid Brežněv přišel na politbyro a oznámil: „Soudruzi, mám
smutnou zprávu. Soudruh Suslov se zbláznil.“ „Ale Leonide
Iljiči, vždyť soudruh Suslov už dávno umřel.“ „Nemohl umřít,
když jsem ho včera potkal.“ „A jak jsi poznal, že se
zbláznil?“ „Tvrdil mi, že není Suslov.“
Tolik ze čtyřicet let starých historek a anekdot. Pokud
nebudete namítat, příště přejdu k maličko serióznějším
záznamům. |
