|
|
 Barbora
Hrzánová, herečka
Kdy jste poprvé usedla za rozhlasový mikrofon?
Už na DAMU jsme měli jako povinný předmět rozhlasové herectví,
kterému nás učila paní režisérka Adamcová. Do té doby jsem se
vůbec nedomnívala, že bych mohla dělat rádio, protože se všemi
vadami řeči, kterými oplývám, mě ve snu nenapadlo, že bych kdy
mohla za mikrofon vkročit. Ale režisérka Adamcová byla velmi
trpělivá, dokonale ovládala řemeslo a dokázala mě zbavit
strachu. Díky tomu jsem zjistila, že rozhlas je nádherná,
svobodná práce, soustředění, kdy se člověk může usebrat a
přicházet tak na věci, které by ho za kamerou nikdy nenapadly.
Rozhlasové herectví. Byl to vůbec obor pro studenty zajímavý?
Netoužili se spíš hřát v záři divadelních či filmových
reflektorů?
Kdepak, tenkrát nás zajímalo všecko. Bylo to za časů bolševika
a my jsme byli strašně poslušný ročník, studovali jsme poctivě
a ve škole skoro spali. Skutečnost, že jsme se dostali na
vysokou školu, na DAMU, jsme brali jako velkou poctu.
Dostala jste se na DAMU napoprvé?
Ano, nedostala jsem se sice v patnácti na konzervatoř, takže
jsem nastoupila na pražské Gymnázium Jana Nerudy, ale na DAMU
mě přijali hned.
A kdy jste tedy šla na mikrofon „naostro“?
První opravdová práce s podepsanou smlouvou? Přesně už si
nevzpomínám, ale myslím, že asi hned po ukončení školy. Vybral
si mě tenkrát Michal Pavlík pro hlavní roli trochu na hranici
asociálna se pohybující slečny, která stopuje a poté vydírá
muže, co ji svezli. Od režiséra především, ale nakonec i ode
mne to byla značná odvaha. Jedinými mými tehdejšími partnery
totiž byli pánové Adamíra a Cupák, brilantní profesionálové.
Chovali se ke mně vstřícně, zdvořile a nesmírně galantně. A já
měla být drzá, vyzývavá. Hrůza! Propotila jsem tehdy ve studiu
spoustu triček...
Jak jste se připravovala?
Vzorně! Roli jsem uměla skoro nazpaměť, předčítala si doma
nahlas první stranu Rudého práva, abych se, jak nám radila
profesorka Adamcová, rozmluvila, snažila jsem se maximálně,
hrála jsem, co mě síly stačily, gestikulovala před mikrofonem.
A Eduard Cupák seděl za pultíkem, nehnul brvou a jen v klidu
mluvil. No a potom nám to pan režisér pustil, můj hlas byl
nudný, placatý, nepříjemný, kdežto pan Cupák mistrovsky
vyklenul oblouk své postavy tak, že žádná posluchačka neodešla
od přijímače zklamaná.
Naši čtenáři mají sice naposloucháno, ale možná si nedovedou
představit, jak se „to“ dělá, jak se taková rozhlasová hra
natáčí. Takže: Osloví vás režisér, řekne téma, vy řeknete
tohle mě zajímá, tohle ne...
Ne, ne, kdepak, u rádia ne. Takhle si vybírám v televizi, ale
v rádiu říkám ano, samozřejmě, ráda a letím se podívat do
diáře a modlím se, abych měla čas. Většinou ho mám, bůh mi
přeje, takže pro rádio dělám docela často. Pak už je to skoro
jako v divadle.
To znamená, že se všichni zúčastnění sejdou ve studiu nad
scénářem a zkouší se?
Omyl. Jsme už velcí, připravujeme se doma, ve studiu pak jen
posloucháme režiséry.
Šárka Vieweghová
Foto Petra Mášová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 30. září. |
