Číslo 41 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Barborou Hrzánovou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Barbora Hrzánová, herečka

Kdy jste poprvé usedla za rozhlasový mikrofon?

Už na DAMU jsme měli jako povinný předmět rozhlasové herectví, kterému nás učila paní režisérka Adamcová. Do té doby jsem se vůbec nedomnívala, že bych mohla dělat rádio, protože se všemi vadami řeči, kterými oplývám, mě ve snu nenapadlo, že bych kdy mohla za mikrofon vkročit. Ale režisérka Adamcová byla velmi trpělivá, dokonale ovládala řemeslo a dokázala mě zbavit strachu. Díky tomu jsem zjistila, že rozhlas je nádherná, svobodná práce, soustředění, kdy se člověk může usebrat a přicházet tak na věci, které by ho za kamerou nikdy nenapadly.

Rozhlasové herectví. Byl to vůbec obor pro studenty zajímavý? Netoužili se spíš hřát v záři divadelních či filmových reflektorů?

Kdepak, tenkrát nás zajímalo všecko. Bylo to za časů bolševika a my jsme byli strašně poslušný ročník, studovali jsme poctivě a ve škole skoro spali. Skutečnost, že jsme se dostali na vysokou školu, na DAMU, jsme brali jako velkou poctu.

Dostala jste se na DAMU napoprvé?

Ano, nedostala jsem se sice v patnácti na konzervatoř, takže jsem nastoupila na pražské Gymnázium Jana Nerudy, ale na DAMU mě přijali hned.

A kdy jste tedy šla na mikrofon „naostro“?

První opravdová práce s podepsanou smlouvou? Přesně už si nevzpomínám, ale myslím, že asi hned po ukončení školy. Vybral si mě tenkrát Michal Pavlík pro hlavní roli trochu na hranici asociálna se pohybující slečny, která stopuje a poté vydírá muže, co ji svezli. Od režiséra především, ale nakonec i ode mne to byla značná odvaha. Jedinými mými tehdejšími partnery totiž byli pánové Adamíra a Cupák, brilantní profesionálové. Chovali se ke mně vstřícně, zdvořile a nesmírně galantně. A já měla být drzá, vyzývavá. Hrůza! Propotila jsem tehdy ve studiu spoustu triček...

Jak jste se připravovala?

Vzorně! Roli jsem uměla skoro nazpaměť, předčítala si doma nahlas první stranu Rudého práva, abych se, jak nám radila profesorka Adamcová, rozmluvila, snažila jsem se maximálně, hrála jsem, co mě síly stačily, gestikulovala před mikrofonem. A Eduard Cupák seděl za pultíkem, nehnul brvou a jen v klidu mluvil. No a potom nám to pan režisér pustil, můj hlas byl nudný, placatý, nepříjemný, kdežto pan Cupák mistrovsky vyklenul oblouk své postavy tak, že žádná posluchačka neodešla od přijímače zklamaná.

Naši čtenáři mají sice naposloucháno, ale možná si nedovedou představit, jak se „to“ dělá, jak se taková rozhlasová hra natáčí. Takže: Osloví vás režisér, řekne téma, vy řeknete tohle mě zajímá, tohle ne...

Ne, ne, kdepak, u rádia ne. Takhle si vybírám v televizi, ale v rádiu říkám ano, samozřejmě, ráda a letím se podívat do diáře a modlím se, abych měla čas. Většinou ho mám, bůh mi přeje, takže pro rádio dělám docela často. Pak už je to skoro jako v divadle.

To znamená, že se všichni zúčastnění sejdou ve studiu nad scénářem a zkouší se?

Omyl. Jsme už velcí, připravujeme se doma, ve studiu pak jen posloucháme režiséry.

Šárka Vieweghová

Foto Petra Mášová

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 30. září.



  Jak to vidí Ivan Klíma
   Fejeton
 
   Občan Kane

    Dívejte se
 
   Reportáž Pavly Jazairiové
   Téma