|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
Poděbrady s puncem kvality
Shodou okolností současně s uzávěrkou tohoto čísla Týdeníku
Rozhlas musel každý člen poroty kategorie Rok 2008 – rok
osmičkových výročí zaslat svých pět tipů na vítěze letošní
Prix Bohemia Radio v Poděbradech. Měl jsem tu čest patřit do
tohoto kolektivu a vzhledem k tomu, že tento článek vyjde až
po poděbradském finále, mohu tu naznačovat – před ním bych
nesměl.
Čtyřiadvacet přihlášených zvukových děl zavdalo všem podnět k
opravdu hlubokému zamyšlení. První, e-mailové, ale už tajné
kolo, ukázalo, že ačkoli kritika nemůže být ve výsledku
objektivní (není to věda, ba ani pouhá uměnověda), může být do
značné míry intersubjektivní – rozptyl nebyl veliký. Do
druhého kola (dva a více tipů) postoupila třetina opusů.
Zadání znělo: „Publicistický pořad věnovaný historickým
mezníkům v českých dějinách“ (vzniklý od 1. do 20. června
2008, stopáž do šedesáti minut). Vzhledem k tomu, že v letech
1918 až 1992 jde o dějiny československé, bylo přihlášeno i
sedm pořadů Slovenského rozhlasu.
Už kvantitativní tematické rozložení přihlášených děl je
zajímavé. Specificky českých dějin se mohl týkat jen rok 1908,
který je dosti důležitý, ale málo veřejně reflektovaný. Po
letech politických bojů i masových táborů lidu se uskutečnily
první všeobecné, rovné a tajné volby do parlamentu (volit
mohli ovšem pouze muži od čtyřiadvaceti let). Skutečný začátek
praktické demokracie u nás. Tomuto mezníku se ale nikdo
nevěnoval.
Rok 1938 byl již zastoupen čtyřikrát, postoupil vltavský pořad
Miloše Doležala Má síla je v čekání – vzpomínky
dvaadevadesátileté paní, která se toho roku vdala za
důstojníka, který záhy zahynul ve druhém domácím odboji.
Bohužel, vzpomínky končí prakticky už s koncem války.
Nejvíce děl, celá polovina, se věnovala roku 1948 a sem také
směřovala většina postoupivších tipů. Je to přirozené.
Komunistický převrat znamenal nejdrastičtější událost z
dosavadních národních dějin dvacátého století, pomineme-li
války. Důležitější než státní útvar, ve kterém je nám žít, je
panující režim. Skončila tzv. Třetí republika (1945–1948) a
navrátila se totalita. O něco méně krvavá, ale o to
důkladnější, důslednější a delší. Rok 1968 už na tom nic
podstatného nezměnil, za normalizace opět ubylo drastiky a
přibylo sofistikované propracovanosti, profízlovanosti.
Na rok 1948 tedy cílí kvantitativní i kvalitativní převaha.
Přitom už teď lze rozlišit nejméně tři typy pořadů.
Dokumentárně publicistické, pamětnické a umělecké, resp.
opřené o umělecké dílo. Vynikajícím příkladem toho posledního
je titul Únory, pohřby, maškarády Petra Šrámka a Markéty
Jahodové (ČRo 3), prezentující na historickém pozadí
apkalyptickou básnickou skladbu Vladimíra Vokolka Únor.
Dokument se obrací spíše k rozumu, umění zase k emocím.
Oboustranně strhující jsou po mém soudu vzpomínky žijících
dětí z katolické rodiny Rosovcových, která byla po únoru 1948
v celostátní „Akci B“ (byty) vystěhována ze dne na den z
bratislavského domova doslova do venkovské pastoušky,
„zařízené“ na úrovni středověku. Provinění? Žádné, bylo prostě
potřeba uvolnit několik tisíc kvalitních městských bytů pro
„nové lidi“ – spolehlivé režimní soudruhy. Pořad režisérky
Literárně-dramatického centra Slovenského rozhlasu Táni Kusé
Čo s deťmi? je především jímavý.
Teď, když tento článek čtete, je už vítěz znám. Fonografických
kreací, které postoupily, bylo osm a všechny měly při
poděbradském tajném hlasování šanci oprávněnou skutečnou
kvalitou. |
