|
|
 Ivan
Němec,
publicista
„Strach, hlad, špína, vši... To bylo nejhorší...“
„Strážný mi řekl: Na kolena, kurvo germánská. Jsem Češka,
namítla jsem. Ha, Češka – zrádci – pustili jste Hitlera a
nestříleli...“ Tato slova zaznívají z úst ženy, které je dnes
víc než pětasedmdesát let a žije na vesnici nedaleko Brna.
Když se tento „rozhovor“ odehrál, bylo jí čtrnáct; po něm
následovalo první kruté znásilnění. Jsou to vzpomínky Věry
Sosnarové, kterou v máji roku 1945, ve dnech plných jásotu a
štěstí z nově nabyté svobody, zatklo NKVD, aniž si toho
v blízkém okolí někdo stačil všimnout. Spolu s matkou,
předválečnou ruskou emigrantkou, a devítiletou sestrou je
odvezli do jednoho ze sibiřských gulagů. Tam, vydána napospas
brutalitě strážných, padla zmíněná slova, jimiž vypravěčka
dokresluje temný obraz jednoho ze svých nejstrašnějších
zážitků, vzpomínku, v níž dodnes dominuje odporný detail „...a
chrochtal u toho“.
Redaktorka Českého rozhlasu Milena Štráfeldová, v jejíž pilné
a bohaté autorské tvorbě převažují pořady zabývající se osudy
českých lidí v cizině, připravila tentokrát v rámci
Radiodokumentu příběh ženy, která přežila bezmála dvacet let
v sovětském nápravně-výchovném táboře. Dokument nazvaný Já su
tvrdá ženská, jehož premiéra proběhla na stanici Vltava ve
středu 17. září, nebyl však výlučně založený jen na vyprávění
otřesných zážitků přímé účastnice, takřka půlhodinu
z hodinového pořadu tvořila složka „naučná“.
V ní se posluchač dozvěděl řadu podstatných, ale obecně
nepříliš známých informací, které se zatýkáním a mnohaletými
tresty ruských emigrantů – převážně intelektuálů, z nichž
mnozí u nás zastávali důležitá místa – souviselo. Nejednou
člověka při poslechu citovaných dokumentů a komentářů napadlo,
že by nahrávku takového dokumentu měl mít po ruce jako pomůcku
ke svým výkladům leckterý učitel dějepisu, který se pokouší
přiblížit svým studentům novodobé dějiny Československa.
(Mimochodem, vyzkoušejte ve svém okolí, kolik lidí dokáže
přeložit zkratku NKVD a zkratkový výraz GULAG, slova, která
zcela běžně užíváme.) Kromě věcného vysvětlování dobových
souvislostí tvořily další složku pořadu úryvky z románu J. S.
Kupky Krvavé jahody, který autor vytvořil právě na základě
vyprávění Věry Sosnarové.
Charakterizuji-li dokument Já su tvrdá ženská jako pořad zpola
naukový, nemyslím tím, že by z něho byla cítit – navzdory řadě
jmen, čísel a dat – školometská suchopárnost, ba právě naopak.
Zaujal i svou pestrostí, kdy se výklad faktů střídal se
„syrovó brněnskó mluvó“ účastnice vzpomínaných krutostí,
zatímco její románovou podobou jsme mohli vnímat ze čtených
pasáží Kupkovy prózy. Atmosféru pořadu dotvářela řada dobových
ruských písní, které v kontrastu s textem dostávaly své
zvláštní konotace. Bohaté asociace budí tklivá Sulika,
oblíbená píseň Stalinova, když zaznívá na pozadí líčených
hrůz. A vyústí-li vypravování o vězních nakažených tyfem a
zavřených do jednoho baráku, jenž z ničeho nic začne hořet,
bujaře bojovou písní o vítězství míru, pak se člověk neubrání
emocím. Ano: síla tohoto dokumentu tkvěla nejen v jeho hodnotě
poznávací, ale i v tom, že kromě mnoha jiných pocitů vzbuzoval
i onen děsný údiv, při němž si můžeme hlavu ukroutit nad tím,
co všechno se dělo a jak to bylo možné. |
