|
|
 Jaroslav
Vanča,
scenárista a pedagog FAMU
Myšlenky při holení...
To se tak říká, myšlenky při holení, ale já vlastně nevím, co
je to za myšlenky, protože se neholím, alébrž si čas od času
jen tak halabala zastřihuji vousy, abych se mohl případně
zeptat na cestu... Ptáte se, jak souvisí zastřihování mých
vousů s úkonem, od kterého je tu beztak už pár let
samonaváděcí všeználek GPS? Inu tak, že kdybych se občas tak
formálně nezohlednil, přišel bych o jednu z posledních
možností, již současná tvrdě nesolidární česká společnost
nabízí k bezprostřednímu, a přitom téměř nepragmatickému
kontaktu se spoluobčany, zkušeností vycepovanými k vědomí, že
každý, kdo dnes osloví bližního, bude po něm něco chtít.
Kdybych měl vousy nezastřižené, vypadal bych jak bezdomovec,
který, když se ptá na cestu, vlastně se na ni neptá, neb je
prý na jejím konci, odkud už domov nevidět. Navíc ani
necestuje, jako tomu bývalo u dnes již vyhynulých tuláků, ale
má svůj revír, kde loví ty, kteří udělají tu chybu, že mu na
otázku odpoví. A já, jak už jsem vám, milí čtenáři, vícekrát
nevyžádaně sdělil, s chutí chodím pěšky a rád jezdím vlakem, a
jsem tak vystaven bezprostředním lidským kontaktům na cestách
i na nádražích, čehož si cením, neb mne takovéto kontakty baví
a zajímají. A mohu jako takový pěší a železniční pozorovatel
bližních uvést, že se somruje čím dál více, že se alespoň
česká společnost jakoby rozdělila na ty žebrající a na ty
ožebračované. Ale to jsem asi nenapsal dobře, to bych měl
ještě dodat, že i na ty ožebračující, jenže to by dnes asi
podezřele zavánělo ultralevičáctvím.
Inu, měl jsem za sebou zas jednu dlouhou vlakovou cestu až na
kraj republiky, a i když to nebylo pro plezír, leč jaksi
z titulu mé profese, našel jsem si čas pro okounění v jednom
příhraničním městě, a navíc zpátky jsem nejel rychlíkem, ale
courákem s několika přestupy, tu i onde na nádraží si dal pivo
a všude jsem byl známými i zcela inovovanými způsoby vyzýván
nezaměstnanými spoluobčany, abych takříkajíc pustil pár babek.
Samozřejmě i já mám svůj grif, nevyhýbám se odpovědi, slušně
s nimi pohovořím, a když jim mezi řečí popravdě sdělím, že
jsem učitel, obvykle i bezdomovec uzná, že se svým požadavkem
oslovil nepravého. Když je však takový „potřebný“ nad
pomyšlení cílevědomý, požádám jej o malou půjčku na vlak, a to
už funguje stoprocentně.
Snad to zní žertovně, leč srdce mi před tím problémem uhýbá,
aby ho raději předalo do kompetence rozumu. Ano, vpouštím si
do mysli takové dříve nevídané, po několika desetiletích se
navrátivší sociální jevy a zjevy, a přitom si neobratně
zastřihuji vous, jednak abych ušetřil za svého imagemakera, a
pak také, abych se případně mohl zeptat na cestu a nebyl sám
považován za perfidního homelesáka. Ergo si i vzpomínám, nač
jsem chtěl tímto svým psaním ve skutečnosti reagovat. Na
názory současných metrosexuálů, avizujících nám skrze média,
že správný muž se má holit všude, kde mu cosi raší, aby se
cítil lépe, pod záminkou, že jej takto nebude cítit okolí.
Safra, říkám si, holte se, hošové, ostopryč, holte se, kde
chcete, oholte si pro mne za mne třeba obočí, ať se za vámi
kdo chce otočí. V době, kdy sociální problémy narůstají jak
nejedlé houby po dešti, vy se tady zaobíráte svým moudím. Pád
římské civilizace začal asi také nějak takhle... |
