|
|
Lanovkou na koncert aneb Švýcarské hudební léto
Švýcarsko není jen zemí těch nejpřesnějších hodinek na světě,
ale také zemí hor a hudebních festivalů. Netroufám si
odhadnout, kde všude probíhají, ale jistě se nepořádají jen v
kulturních centrech – i v malých městečkách a obcích lidé žijí
hudbou. Do většiny festivalových míst se dostanete přesnými
vlaky, obdobně dokonalou lodní dopravou, nebo dokonce
lanovkou. Jako třeba v Zermattu, walisském horském středisku,
kterému na všech pohlednicích i ve skutečnosti vévodí symbol
Švýcarska, více než čtyřtisícový Matterhorn.
 Letos
už počtvrté sem na tři týdny přijeli členové orchestru
Berlínských filharmoniků, kteří zde spolu s místními obnovili
festival komorní hudby i orchestrální akademii, jak tomu bylo
v padesátých a šedesátých letech, kdy zde trávíval léto
cellista Pablo Casals. Dnešní zermattská festivalová akademie
hostí kolem čtyřiceti mladých hudebníků z celého světa, kteří
tu pod vedením předních berlínských filharmoniků a členů
proslulého Scharoun Ensemble Berlin utvářejí rozmanitá komorní
sdružení, jejichž zkoušky jsou veřejně a volně přístupné.
Výsledky pak zaznívají na koncertech, na jejichž programu byla
letos zastoupeno i dílo Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů.
S batohem na Mozarta
Martinů Kuchyňská revue a Concertino Erwina Schulhoffa zazněly
i v rámci regulérních festivalových koncertů pořádaných po tři
zářijové víkendy v pátek a sobotu večer dole v městečku ve
farním kostele a v neděli dopoledne 2222 metrů nad mořem
v horské kapli na Riffelalp. Právě tam je jedna ze stanic
zubačky, vedoucí z centra městečka do ledového království ve
výšce přes 3000 metrů, kde má člověk Matterhorn i další
nejvyšší hory Švýcarska Dom a Monte Rosa jako na dlani. Však
je také oblečení zdejších návštěvníků koncertů poněkud
neobvyklé: většina má horské boty, bundy, horské hole a
batohy. Ze zkušenosti vědí, že v průběhu dopoledního koncertu
klesne mlha a oni vyrazí do hor, které v tu chvíli budou
vypadat přesně jako na pohlednici.
 Není
to ale žádné „turistické obecenstvo“ – v průběhu koncertu
napjatě poslouchá, netleská mezi jednotlivými částmi (jako se
stává v Praze...) a vyposlechne se stejným zaujetím sonátu
Mozarta, Richarda Strausse či Gabriela Faurého, jak jsem byla
svědkem při vystoupení mladého kanadského houslisty Coreye
Cerovseka a klavíristy Juliena Quentina. Cerovsek hraje na
stradivárky po legendárním Christianu Ferrasovi, ale ani ty by
samy nehrály nebýt houslistovy muzikality, virtuózní techniky
a radosti ze hry, která z něho vyzařuje. Festivalové
obecenstvo v Zermattu se lehce vyrovnává i se soudobou hudbou,
a tak si festival mohl dovolit svého rezidenčního autora, jímž
byl australský skladatel a violista Brett Dean, který byl
plných patnáct let hráčem Berlínských filharmoniků.
Jako by se zde zcela přirozeně prolínala hudba s krásnou
přírodou. I večerní koncerty ve farním kostele vycházejí
milovníkům hor vstříc: začínají až ve 21 hodin, aby se všichni
stihli včas vrátit z túry, navečeřet se a vypravit se na
koncert – třeba souboru Capriccio Stravagante, který předvedl
náročný program z koncertů J. S. Bacha pro tři, dvě a jedno
cembalo.
Několik řad pomníků pod kostelem však připomíná ty, kteří se
z výletu nevrátili: od většiny z nich si vybral daň právě
Matterhorn, své si však vzaly i další krásné čtyřtisícovky,
které zdaleka ne vždy vypadají jako na zmíněné pohlednici.
Nejstarší varhany na světě
V Sionu, centru švýcarského Wallisu, což je území na
jihozápadě země zahrnující končiny okolo Rhony směrem na sever
i na jih až k italské hranici, už hory člověku tolik na záda
nedýchají. Zato jsou, tu kam oko pohlédne, samé vinice, po
staletí budované ve strmých stráních, k nimž přivádějí vodu
takzvané suonen, stružky, podle nichž se člověk nejlépe
dostane do jinak nepřístupných údolí.
V Sionu se už v roce 1964 usadil houslista Tibor Varga a
založil tu nejen festival, ale také slavnou a náročnou
houslovou soutěž, která se koná každé dva roky – tu loňskou
vyhrála mexicko-americká houslistka Elena Uriosteová, která
si na festivalu zahrála také letos. Po Tiboru Vargovi přebral
festivalovou štafetu jiný velký mistr houslí, Shlomo Mintz, a
na festivalu se představil jako sólista i jako dirigent. Na
jednom z koncertů s orchestrem Musikkollegium Winterthur řídil
od houslí Blochův Koncert a ve druhé polovině provedl
Dvořákovu 7. symfonii. Když jsem se ho ptala, proč právě
Sedmou, a ne slavnější Devátou, odpověděl, že má v repertoáru
i Šestou a že jsou všechny stejně krásné.
 Můžeme
se těšit: Shlomo Mintz bude mít totiž recitál na Pražském jaru
2009. Jeho klavírním partnerem bude Petr Jiříkovský, který
spolu s kolegy z Tria Martinů vystupoval i ve Verbier, kde se
uskutečnily některé festivalové koncerty, podobně jako ve
Fully nebo Crans-Montaně. A ani tady nechyběla česká hudba –
komorní Martinů, jehož Pět krátkých kusů hrál Shlomo Mintz, a
Klarinetovou sonatinu Sabine Meyerová, Dvořákův Klavírní
kvintet pak Quatuor Amati s libanonským klavíristou Abdelem
Rahmanem El Bacha, vítězem prestižní soutěže Královny Alžběty.
Koncertům v Sionu slouží příjemný sál, některé se odehrávají
také v Jezuitském kostele nebo v historické bazilice. Sion má
však jeden unikát, za kterým musíte vylézt pěkně vysoko nad
město. Je jím zámek Valére z 11. století, kde jsou jako
vlaštovčí hnízdo na zdi přilepené nejstarší hrající varhany na
světě. Jsou malinké, nádherné a mají pěkný zvuk, a tak se zde
každé léto koná varhanní festival.
Jako za Toscaniniho
Ze Sionu není daleko do centrálního Švýcarska a do Lucernu.
Tedy vlastně je, ale protože Švýcaři prokopali tunel pod horou
Lötschberg, zkrátila se cesta o hodinu. V Lucernu sídlí
nejstarší švýcarský hudební festival, jehož počátky jsou
spojeny s Arturem Toscaninim a stoupající sláva s jinou
dirigentskou legendou, Herbertem von Karajan. Lucernský
festival zahrnuje snad všechno: komorní koncerty i sólové
recitály renomovaných i mladých umělců (hrálo tu i naše
Bennewitzovo kvarteto), klasický orchestrální repertoár i
soudobou hudbu včetně tvůrčích objednávek (jedna směřovala i
na našeho Ondřeje Adámka), hudbu na ulicích, hudební divadlo i
akce pro děti.
Jako za Toscaniniho má přehlídka už několik let svůj vlastní
Festivalový orchestr, tvořený stejně jako tehdy předními
světovými sólisty a orchestrálními hráči, i Orchestr
festivalové akademie, kde s asi sto čtyřiceti mladými
hudebníky pracuje především na repertoáru 20. století samotný
Pierre Boulez. Především se však Lucern etabloval jako
festival světových orchestrů, kde se setkávají a snad i tvoří
tradice světové orchestrální hry. Letos tu bylo celkem
sedmnáct těles, z toho pět rezidenčních, s několika programy a
koncerty – Mahlerův komorní orchestr s Heinzem Holligerem a
Danielem Hardingem, Clevelandský orchestr s Franzem
Welserem-Möstem, Newyorská filharmonie s Lorinem Maazelem,
Vídeňští filharmonikové s Riccardem Muttim a samozřejmě
Lucernský festivalový orchestr s Claudiem Abbadem.
 To
vše se vejde do Kongresového a kulturního centra na břehu
Vierwaldstädter See, takže můžete jet na festivalový koncert i
lodí – a třeba zrovna kolem nedalekého Triebschen, kde stojí
na kopečku vila Richarda Wagnera a kde celý festival začínal.
A kdybyste měli v Lucernu navštívit už jen jedno místo,
doporučuji galerii Rosengart – když budete mít štěstí, provede
vás osobně paní Angela Rosengartová, kterou mnohokrát maloval
Pablo Picasso, jehož obrazy a fotografie umělce při práci jsou
zde (vedle děl francouzských impresionistů či Chagala a
Modiglianiho) bohatě zastoupeny.
Lucernský festival mívá už několik let své motto. Letos to byl
tanec a taneční hudba, za rok to bude ekologie. Dramaturgie
sáhne po dílech s přírodní tematikou, jak mi řekl intendant
festivalu Michael Haefliger. I ve Švýcarsku totiž tají
ledovce. Například slavný Alletschgletscher, se svými
třiadvaceti kilometry nejdelší alpský ledovec, sjíždí ročně o
sto osmdesát metrů do údolí a zároveň se zdola stahuje nazpět
o třicet až pětasedmdesát metrů, takže se už dole nedá přejít.
A tak tu letos v červenci uvedli do provozu visutý most dlouhý
124 metry.
Hrají Smetanu a Dvořáka!
Tvář Švýcarska utvářejí nejen hory, ale také jezera. Na břehu
toho Ženevského, jehož málem středomořský charakter učaroval
například Chaplinovi nebo Stravinskému (po němž je zde
pojmenován krásný sál), leží i Montreux a Vevey, kde se už
přes šedesát let koná druhý nejstarší švýcarský hudební
festival – Septembre musical. I tam se můžete za kulturním
zážitkem vypravit lodí – některé koncerty probíhají i na hradě
Chillon spojeném s lordem Byronem a vybaveném zcela novou
historickou expozicí.
Na festival do Montreux jezdívala za Karla Ančerla pravidelně
Česká filharmonie a hostovala tu s dirigentem Zdeňkem Mácalem
i letos, a to ve velké konkurenci: před ní tu hrál Orchestr
románského Švýcarska s Markem Janowskim, drážďanská
Staatskapelle s Fabiem Luisim, symfonikové z Düsseldorfu
s Johnem Fiorem, Kremerata Baltica s Gidonem Kremerem,
Královský filharmonický orchestr z Londýna s Charlesem
Dutoitem; následovaly komorní orchestry z Lausanne, Curychu,
Ženevy, vše doplněno předními komorními ansámbly a sólisty,
jejichž zdrojem je pro Montreux i spolupráce s festivalovou
akademií ve Verbier, podobně jako letos i s festivalem ve
francouzském Besanconu, kde se Zdeněk Mácal stal uměleckým
ředitelem.
Česká filharmonie uvedla v Auditoriu Stravinski (z jehož teras
je vidět nejen jezero s květinami a stromy na břehu, ale
třebas i na kameni pózující volavky) první tři básně ze
Smetanova cyklu Má vlast a Dvořákovu Osmou. S velikým
úspěchem. A skutečně se dobře poslouchá, když si lidé už
předem říkají: Dnes to bude stát za to, hrají Smetanu a
Dvořáka!
Jana Vašatová, redaktorka ČRo 3 – Vltava |
