|
|
Michaela Pavlátová, výtvarnice, režisérka
Nedávno vám zemřela maminka i babička – mimochodem hrdinka
vašeho dokumentu O babičce –, na něž jste byla citově velice
vázána. Možná až nezvykle silně...
K babičce jsem měla pevná pouta i proto, že jsme spolu dlouho
bydlely v jejím bytě. Po svém rozvodu jsem se k ní nastěhovala
a starala se o ni. V rodině to asi pochopili tak, že jsem
pořád „jejich“. Rodičovská láska je nekonečná, ale má své
dobré i špatné stránky. Je jistě příjemné, že je na světě
někdo, kdo vám všechno odpustí, kdo vás má nejvíc rád. A u nás
to tak fungovalo: pro rodiče i babičku jsem byla
nejbáječnější, skoro nic jsem neudělala špatně.
 Jak
se autorka animovaných filmů dostane k dokumentární tvorbě?
Když mi Česká televize nabídla, abych pro ni natočila
dokument, napadlo mě tohle téma. Nejsem dokumentaristka, vím,
že bych tohle povolání dělat nemohla, i když ho obdivuji.
Neumím, co dokážou praví dokumentaristé – že se jim lidé
svěřují, otvírají své duše. Jsou tu i další problémy: na
jednoduchém filmu s babičkou v hlavní roli jsem pocítila, že
když někoho ukážete na plátně, vystavíte ho veřejnému soudu.
Měla bych taky zábrany použít všechno, co mi připadá důležité
nebo lákavé, protože si uvědomuji, že objekt mého zájmu by tím
mohl být zneužit.
Přece jste ale nakonec natočila úspěšný dokument.
Ten film se vlastně nedá pokládat za pravý dokument, vždyť
babička mi v něm jen převyprávěla, co napsala do svého deníku.
Zdálo se mi zajímavé zkonfrontovat obyčejné, až banální
příběhy jejího života s převratností doby. Vždyť dvacáté
století, které babička prožila skoro celé – umřela, když jí
bylo sto jedna let – bylo velice dramatické, plné politických
zvratů i technických vynálezů.
Po základce jste si vybrala výtvarnou školu. Ovlivnil vaši
volbu někdo z rodiny?
Měli jsme v rodině strýce, původem Rusa, jmenoval se Václav
Irmanov. Ano, byl to ten muž, který zpíval ve swingové kapele
a hrál ve Vláčilově Holubici. Nádherný člověk zjevem i
povahou. Když jsem vycházela ze školy, upozornil rodiče, že
docela hezky kreslím a že by mě mohli dát na výtvarnou školu.
Jaká byla vaše cesta k animovanému filmu?
Když jsem se napoprvé nedostala na UMPRUM, pracovala jsem rok
na Barrandově jako fázařka a pak jsem se přihlásila do
ateliéru animovaného filmu. Ve čtvrtém ročníku se mi stala
důležitá věc, která mě dostala k animaci a k filmu vůbec:
Jeden japonský animátor pobývající v Praze mi daroval kameru.
Objevil pro mne kouzlo autorské tvorby, to, že člověk může být
úplně nezávislý a vytvářet příběhy, které si sám vymyslí.
Když jste absolvovala, animovanému filmu se dařilo docela
dobře, že?
 Podle
mne měl do roku 1989 mimořádně příznivou pozici. Byl bohatě
dotován státem, nebyla v něm taková cenzura jako v jiných
oblastech umění, nehlídali ho tolik. Považoval se za neškodnou
zábavu hlavně pro děti, kde se nedá napáchat tolik politické
„škody“, i když tam vznikaly občas filmy, které měly politický
podtext. A měli jsme také silnou tradici, všude jsme se jí
chlubili. Animovaný film díky Švankmajerovi, Pojarovi,
Brdečkovi a dalším získával ceny z festivalů. Animace tak vždy
dostala na své filmy peníze a člověk měl motivaci pracovat. To
je důležité, protože rukodělná výroba animovaného filmu trvá
hrozně dlouho, je to trochu nevděčná práce. Po revoluci
nastala stejná situace jako téměř všude na světě: každý se
musí postarat sám.
Agáta Pilátová
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 7. října.
Foto archiv |
