|
|
 Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
Touha po ráji
Svoboda po sametové revoluci přinesla jeden zajímavý
výdobytek: obnažování. Možnost obnažovat se uchvátila celou
společnost, a protože největší šanci s tím vyrukovat mají
herci, neexistuje divadlo, kde by se neobnažovali. V jednom
filmu jsem viděl Vladimíra Dlouhého, jak se obnažuje v nějaké
televizní show. Tříska, Mejzlík a Hadrbolcová zcela nazí,
abych uvedl jen pár příkladů z nedávné doby. Co jiného je
bulvár s jeho průniky do nejintimnějšího soukromí než
obnažování a obnažování se? Škarohlíd by v tom mohl vidět
zvrhlost, úpadek, hedonismus, já si myslím, že je to touha po
ráji, která se takto projevuje. Chceme být zase jako Adam
s Evou, proti nim nám však něco chybí. Jejich duchovní rozměr,
druhá, důležitější část jejich existence. Teprve když ji
ztratili, protože „chtěli být jako bůh“, lekli se, uviděli
svou nahotu, uvědomili si ji a přioděli se fíkovými listy.
To je všechno, co nám přinesl pád komunismu? Svoboda nahoty?
Když srovnávám (znovu a znovu, jak jinak?) dobu před a po roce
1989, zjišťuji, že jiné valné rozdíly tu nejsou. Takzvaná
totalita byla téměř do důsledku realizovanou odpovědí na
Černyševského (nikoliv Leninovu, jak se mylně uvádí) otázku Co
dělat? Proměnit člověka, vzdělat ho a zušlechtit by bylo
příliš zdlouhavé. A proto to, co si myslí a chce pracující
většina, tuto nízkou laťku, přijmout jako normu pro novou
společnost. Tak se rozhodlo. Budování, blahobyt, úbytě
myšlení. A po sametové revoluci se stalo téměř totéž: to, co
chce většina, se stalo normou. Konzumní zabezpečení, vážnost
byznysu a peněz, důležitost úspěchu, zbožnění síly a mládí a
s tím spojený úpadek kultury a myšlení, duchovní chudoba.
Snad s jedinou výjimkou, s jediným rozdílem – a to je svoboda
osobnosti, to jest právo „dělat si, co chci“, které přešlo
z ekonomiky (laissez faire) do ostatních oblastí života.
Je překvapením pro všechny, že tato svoboda nepřinesla nic.
Nevznikly žádné pozoruhodné myšlenky, žádné náznaky řádu pro
společnost, které by se daly použít ke slušnému životu. Kde
jsou nové elity, které měly díky svobodě osobnosti zákonitě
vzniknout a řídit nás k lepším zítřkům? Nikde je nevidím.
Všude jen prospěcháři, kteří omílají donekonečna staré
recepty.
Kde jsou radikální myslitelé, kde jsou spravedliví? Neslyším
je, nevím o nich.
Pozoruhodná stejnost doby se všude rozprostranila, stejní jsou
lidé, jejich nízké cíle a pohnutky k přežívání. Stejně tehdy
jako nyní. Uživit rodinu, udělat něco „pro děti“ je zase
hlavním smyslem existence. Stejní jsou ti, co nás vedou,
stejní jsou obchodníci, stejní umělci, ba i ti baviči jsou
stejní.
Není to velké fiasko? A jak je možné, když máme tak nekonečné
možnosti, že se z nich nic nezrodilo?
Je to proto, že jsme přikládali příliš velkou váhu slovům. Co
je „komunismus“, co je „kapitalismus“? Za těmito zaklínadly se
skrývají stejné věci, stejné lidské pohnutky. Nepřesahuje je
nic, na čem by se dalo stavět.
Jsme tam, kde jsme byli. Na opravdovou změnu musíme ještě
počkat. Všechno máme ještě před sebou. Svým způsobem je to
optimistické. Jsme v pozici nevěsty, která na svou svatební
noc teprve čeká.ěkteří říkají, že snad jen nějaká katastrofa
může lidstvo zachránit. Katastrofa středního rozsahu, říkají
jiní.
Když svět přijde o energie (ropa, uhlí), což zdá se brzy
nastane, propadneme se do chudoby. Dříve nablýskaný Západ,
k němuž patříme, je čím dál ošumělejší. Už teď každé páté dítě
u nás vyrůstá v chudobě. Dostaneme se možná až na dno.
Odborníci soudí, že s pádem prosperity dojde i na demokracii.
Ta hyne, když není co jíst. A čím svítit.
Pak přijdou teprve změny – možná diktatury, možná osvícené
monarchie. Na tom ale nezáleží. V tísni a tlaku bídy a chaosu
se zrodí něco jiného, možná že i člověk se stane slušnějším a
poslušnějším. Získá zase zpátky svou lidskost. Život
z hlediska věčnosti (TGM). Těžko říci.
Ale nebude to nic definitivního, jen další vlna v dějinách.
Uspořádání společnosti má své limity. Přijde další etapa,
kterou nedokážeme předpovědět. (Ostatně nic lepšího, než byla
stará řecká polis, nevymyslíme.)
Nad tím vším se jako duha klene naše věčná touha po ráji. I
ti, kteří si to nepřipouštějí, touží po ráji. Proč by se jinak
ti herci s takovou chutí obnažovali? A modelky, zpěvačky,
sportovci, všechny celebrity, jak nám je, naše vzory, denně
obnažené představuje bulvár! Chtějí být jako Adam a Eva.
Zajímavé, že komunismus i tento dnes vládnoucí globální
kapitalismus nám předpovídaly a předpovídají ráj na zemi.
V tom se shodují Marx i Siemens, Lenin i Tesco či Billa. A to
je podezřelé! Mám dojem, že tady něco nesedí. Vidím, že
všichni, kdo takhle falešně slibují, mají na sobě šaty! Tudy
do ráje cesta nevede!
Snad bychom měli vyjít do ulic a svléknout se. V šedesátých
letech se s tím už začalo, ale rozhodně ne důsledně. Jen tak,
řekněme, do půl těla. Nedotáhli to. Teď je řada na nás.
V parlamentu, ve vládě – svléknout. Soud – rozhodně, zrovna
tak. Mafie – bez šatů ani zbraně nevytáhnout! Tato všeobecná
revoluce zachvátí brzy celý svět.
Ráj. Je to v nás zakódované, je to naše minulost a cosi mi
říká, že to bude i naše budoucnost. |
