Žijeme pořád ve zdivočelé zemi...
 „Najednou
nebylo co točit, něco velkého skončilo,“ říká o svých pocitech
po dokončení třetí řady Zdivočelé země režisér Hynek Bočan.
Nové příběhy hrdinů jednoho z nejrozsáhlejších seriálových děl
po roce 1989 začne Česká televize vysílat v pondělí 3.
listopadu. Hynek Bočan ale už přemýšlí o čtvrté řadě seriálu.
Které scény byly z režijního hlediska nejtěžší?
Nejhorší byly závody koní. Točili jsme scénu v Karlových
Varech a strávili jsme s ní tři dny. Čekalo se na počasí,
protože jsme potřebovali, aby bylo konstantní a ono se
samozřejmě různě měnilo. A samozřejmě problém byli koně –
kterým nevysvětlíte, že je potřeba jet záběr několikrát. Pátá
klapka je už prostě nebaví...
Zranil se někdo?
Z lidí ne. Ale právě před těmito závody se poranil hlavní kůň,
se kterým jsme počítali. V klíčové dostihové scéně jel místo
něj dubl, jenže ten byl ještě divočejší než jeho předchůdce.
Vzdávám hold herci Zbyňku Fricovi, že to zdárně a bez úhony
odjezdil!
Máte hodně nezapomenutelných momentek?
Dost. Třeba když se nám ve vedrech úplně roztekl asfalt a
silnice prostě najednou nebyla. To jsem snad ještě nezažil. A
pak mi naskakuje ještě jedna – a kdykoli vidím příslušný obraz
v daném dílu, musím se smát. To když jsme točili rvačku mezi
Jiřím Schmitzerem a Pavlem Novým. V místnosti spí svázaný Jiří
Lábus omámený prášky a oni se kolem něj honí a rvou. Jirka byl
půvabný – tak se bál, aby nějakou nekoupil, že pořád uhýbal, a
když se Pavel rozpřáhl s židlí nad hlavou, aby s ní Jirku
Schmitzera bacil, nervově to neunesl, zapomněl, že hraje
svázaného, silou vůle se zvedl i se židlí a klidil se pryč.
Byli jsme smíchy mrtví.
Už jste prozradili, že budete s Jiřím Stránským psát ještě
čtvrtou řadu. Budete mít dost materiálu?
Taky jsem se bál, jestli to není unáhlené. Ale pak se ukázalo,
že během našich deseti setkání jsme s Jirkou napsali přes
šedesát stránek textu. To mě udivilo. A dospěl jsem k závěru,
že bude o čem psát a točit. Ono se to nezdá, ale sedmdesátá a
osmdesátá léta byla obdobím řady akcí a soukromých lidských
dramat. I když režim samozřejmě v té době postupoval jinak než
v padesátých letech, nešlo o tak tvrdé postihy. Zjistil jsem,
že mě tahle doba hrozně baví. Jenom té korupce co všude bylo.
Protože ať si kdokoli říká co chce, každý z nás je
korumpovatelný. V té době se odehrávaly takové maličké korupce
– každý chtěl mít toaleťák nebo jižní ovoce. A ono se to
vždycky nějak sehnalo. Ale nebylo to zadarmo.
Nad tím budou asi mladí diváci vrtět hlavou, možná vám to ani
neuvěří...
No, z dnešního pohledu je to holý nesmysl. Mladí si řeknou
nejspíš – proč si to, co nešlo sehnat, nekoupili proboha lidi
jinde? Něco takového, jako cestovní doložka, pro ně bude
nepochybně bizarní záležitostí. Ale právě proto bychom o tom
chtěli natočit poslední řadu...
Kdy bude končit?
Začneme v roce 1976, před Chartou, a skončíme pravděpodobně
v roce 1990.
Takže sametový happy end?
No. Zase tak happy to není, co si budeme namlouvat. Žádná
revoluce není takovou výhrou, jak se zdá... Ono je to naše
Česko pořád takovou zdivočelou zemí.
Jana Jankeová, publicistka |
