|
|
 Michal Horáček, textař
Kdo je oním ohroženým druhem z titulu vašeho nového alba –
žena, šanson, nebo muži, kteří drží slovo a vrací dluh – jak o
tom v titulní skladbě zpívá Věra Nerušilová?
Prostá a poctivá odpověď je, že album se jmenuje podle titulní
písničky, ať si ji každý poslechne a vyloží sám. Nemám rád
zevšeobecňování typu, že muži jsou křehcí a ženy silné – to
bychom museli dodat ve vztahu k čemu. Proto bych si netroufl
říci, že je něco nebo někdo ohrožený druh. Sekundárně se mi
ale jeví, že v ohrožení je ten typ interpretů, kteří na desce
zpívají, výrazné, cenné, jedinečné osobnosti. Už teď je mi
jasné, že písničky v jejich podání rádia nebudou příliš hrát.
 Jak to tak dopředu víte?
Když takovou písničku nabídnete rádiím, hudební redaktor často
řekne, že se mu líbí. Ale vzápětí dodá, že ji hrát nebude,
protože nikdo nezná zpěvačku. Namítnete-li, jak ji můžou lidi
znát, když ji do éteru nepustí, odvětí, že je to její problém.
Slyšel jsem, že rádia testují nové písně tak, že zavolají na
libovolné telefonní číslo a volanému – pokud souhlasí – kousek
pustí. Pokud dotyčný nepozná interpreta, má píseň smůlu. A kdo
zná třeba Terezu Nekudovou? Tomu se říká bludný kruh.
A jak se s tím smiřujete?
 Neříkám,
že se s tím smiřuji, ale můžu udělat jen to, co je v mých
silách, tedy nabídnout těm zpěvačkám příležitost. Nemyslím si,
že je proslavím, ovšem může se stát, že si někdo řekne: To je
pěkná a zajímavě interpretovaná písnička. Možná to není
bůhvíjaký cíl, ale já vlastně nemám větší.
Písně na album Ohrožený druh nazpívalo sedm zpěvaček, z nichž
s pěti jste dosud nepracoval. Jak jste si je objevil?
Předesílám, že na desce jsem pracoval pět let, tudíž výběr
interpretek byl velmi dlouhý proces. Původně jsem nechtěl, aby
písničky nazpívaly zpěvačky neznámé, ale ty, které skladbám
nejvíc vyhovují. Zkoušel jsem Lenku Dusilovou, Jitku
Čvančarovou, Janu Modráčkovou, která hraje na trubku v kapele
Jardy Svobody Traband... Ale já bych je vlastně ani neměl
jmenovat, aby to nevypadalo, že nejsou tak dobré, jako ty,
které se na desku nakonec dostaly. Třeba Natálku Kocábovou mi
doporučil zvukař Michal Pekárek a já se nejdřív provinil tím,
čím se vůči ní proviňují ti, kteří říkají: No jo, to je dcera
Michaela Kocába, ta to má v životě snadné... Vzápětí jsem si
ale uvědomil, jak je to sprosté a hloupé a pozval jsem ji do
studia. Natálka má výhodu v tom, že má ten otlemený hlas
teenagera, tu divnou pražštinu, v níž je navíc trošku cítit,
že mateřštinou zpěvačky je vlastně angličtina.
Z žen, které se na albu podílely, se nejkomplexněji jeví Hana
Robinson, dívka z Brna, momentálně žijící v Anglii. Dvě písně
nazpívala, hned třikrát je na albu podepsána jako autorka
hudby. Čím si vás získala?
Na Hanku jsem narazil náhodou. Jednou mě na ulici oslovil její
bratr a dal mi její nahrávku. Když pracujeme s Hapkou, je
výsledkem šanson, Jarda Svoboda, s nímž jsem před pěti lety
udělal desku Tak to chodí, to je zase Hapka, jiný, mladší, ale
taky šansoniér, který ví, že napřed text a pak to další. Ovšem
Hana je jazzmanka, vystudovala skladbu a harmonii na Berklee,
a její účastí se silně rozšířil výrazový rejstřík desky. Není
to zpěvačka, ale dokáže si sednout ke klavíru a zpívat si jako
by pro sebe. A hudba v tom, co složí, jen doprovází emoci
textu.
 Hana
Robinson zhudebnila i váš text Bellissima, na který měl –
pokud vím – zálusk Petr Hapka.
Hapka měl Bellissimu asi sedm let, chtěl ji dělat, ale nějak
se pořád nedařilo. Zhudebňoval ji jako takový divný valčík,
sám s výsledkem nebyl spokojený. Když slyšel, jak se textu
chopila Hana, tvrdil, že na to šla po jeho soudu správně.
Považuju to z jeho strany za dost velkou poklonu...
Jak se vlastně Petr Hapka dívá na vaše projekty s jinými
skladateli?
Nemá z toho velkou radost, ale to víte, jsme lidi, každý je
trochu žárlivý... Já bych taky nebyl rád, kdyby Petr natočil
album s jinými textaři, to přiznávám bez mučení.
Pokračujme v obhlídce vašich nových zpěvaček. Padlo tu jméno
Terezy Nekudové.
 Na
tu mě upozornil Richard Krajčo. Poradil mi, ať se jdu podívat
na představení Kabaret Ivan Blatný, v němž Tereza hraje i
zpívá. Je to jedna z nejlepších věcí, co jsem za poslední léta
na divadle viděl. Po představení jsme se trochu bavili, ona mi
vyčetla, že mi před lety posílala nějaké nahrávky, a že jsem
jí ani neodpověděl, což mě zarazilo, protože většinou
odpovídám. Tak jsem si řekl, že jí ten dluh nějak splatím a
obsadil jsem ji do písničky s Čechomorem. Tereza šíří dobré
vlny, je to živočišný člověk, ale ne tím vulgárním způsobem.
Další ze zpěvaček, Naďu Válovou, jste objevil díky soutěži
Česko hledá SuperStar, v níž jste také působil v roli
porotce...
Zdálo se mi, že v té jímavosti, s jakou zpívá, je velká síla.
Ona je opravdu strašně smutná. A není divu, její osud je... ne
právě vstřícný. Byl jsem jí svědkem na svatbě a moc štěstí
jsem jí taky nepřinesl. Čtrnáct dnů po obřadu jí manžel
sdělil, že má jinou paní, a že s ní – mimochodem – čeká dítě.
Nadin život je takových příhod plný, asi se jí to do hlasu
nějak ukládá, každopádně pro šanson jsou takové životní
kotrmelce hodně silným materiálem.
Patrně nejznámější z interpretek Ohroženého druhu – vedle
Szidi Tobias a Věry Nerušilové, s nimiž pracujete už léta – je
Lenka Nová, zpěvačka skupiny Laura a její tygři.
U Lenky mi napřed trošku vadilo, že je až moc dobrá zpěvačka.
Zaujal mě její hlas, ten typ vokálu, o němž se říká, že je
sametový. Ale ona má takový hluboký samet, do kterého
zapadávají různé drobky. A to je dobře.
Milan Šefl
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 27. října.
Foto Daniela Dostálková |
