|
|
 Proč
nejsem feministka
Je báječné být dnes a tady ženou. Dnes – v jedenadvacátém
století, tady – v euroamerickém demokratickém světě, kde kdysi
přehlíženým či opovrhovaným věnuje společnost bdělou a
citlivou pozornost. I když se drastické excesy najdou
(primitiv a psychopat nevymře nikdy), je dnes na pováženou
nasekat zadek vyvádějícímu potomkovi, zaharašit na vyzývavě
oblečenou kolegyni, dovolit si hrubost k postiženému, ošklíbat
se nad homosexuály a trápit staroušky a zvířata. Máme lidská
práva, zákony, občanská sdružení a nadace, útulky, svobodná
média. Jediný, kdo nebudí soucit, nezasluhuje si zvláštní
ochranu a smí se na něj pohlížet s podezřením až mírným
opovržením, je bílý muž středního věku, heterosexuál se
slušným příjmem.
Jestli je někde v našem světě dobojováno, tak nejspíš
v rovnoprávnosti mužů a žen. Ráda bych viděla zákon, předpis,
normu, který ubližuje ženě nebo ji znevýhodňuje. Muži ovšem
znevýhodňováni jsou, odcházejí do důchodu později a umírají
přitom v průměru o šest let dříve, ženy mohou být na
dlouhodobé placené mateřské dovolené, ale muž nikoliv,
rozvedené ženy dostávají většinou do péče děti, a mnohé jim
pak brání ve styku s otcem, zatímco mužům jsou děti svěřeny
vzácně, i když o to v mnoha případech stojí.
Jenže diskriminaci mužů se pozornost nevěnuje, chlapi totiž
téměř neprotestují. Třeba mají pocit historické viny, sklopili
uši a tiše trpí. Mužům se má za zlé, že se hrnou do politiky,
nářek nad tím, že ženy naopak do politiky nejdou a nejdou, je
už otravný. Hledá se viník – jsou to děti? Brání ženám
mateřské povinnosti? Obávají se útočného, drsného světa
politiky, jeho falše, pastí, testosteronu, špinavých her a
kalkulací? Ale vždyť právě proto jsou do politiky lákány, aby
ten kalný proud zředily svou ženskostí, schopností vyjednávat,
domlouvat se, obrušovat hrany. Není takové očekávání
lichotivé? Je ovšem nekorektní domnívat se, že za neochotu žen
podílet se na vysoké politice mohou například časté ženské
priority – potřeba ovládat spíš mikrosvět domova, mít
nestresující zaměstnání, vyhýbat se přímým střetům. Nic
takového prosím u žen neexistuje. Jsou jen jaksi
znevýhodňovány, pánové je mezi sebe nechtějí, doplácejí na své
mateřství...
Známe otřesné případy fyzického týrání žen, ale s tím
feministky nepohnou, jsou to jednotlivé příběhy, které
nevypovídají o menších právech žen, ale o větší síle mužů, o
psychopatických jedincích a o ženách, které učinily špatný
výběr partnera. Téměř neznáme smutné příběhy tisíců mužů,
kteří jsou ženami ponižováni, zesměšňováni, ovládáni, svým
způsobem vykořisťováni a psychicky kastrováni.
Feminismus u nás je zbytečný, někdy přepjatý, jindy až
komický. Feminismus v zemích a kulturách, kde jsou ženy hrubě
kráceny na lidských právech a je s nimi leckde zacházeno hůř
než s dobytkem je hrdinný, nebezpečný, důležitý. Shodnu se
s našimi feministkami v jednom, že nemáme dost odvahy, étosu a
sebevražedných sklonů, abychom šly bojovat za práva žen do
zemí, kde je velmi zlé být ženou. Budiž, je to pochopitelné.
Alespoň tedy ale u nás nekopejme do otevřených dveří.
Proč nejsem feministka? Asi také proto, že jsem tak přirozeně
a samozřejmě emancipovaná, až se obávám, jestli svoboda,
kterou radostně užívám, nějak neznevýhodňuje mužské. |
