|
Napsal Hamleta Shakespeare, nebo Bacon?
Kdo sáhne po knize Virginie M. Fellowsové Shakespearův kód
(Mladá fronta) v domnění, že jde o podobný thriller, jako je
Brownův román Da Vinciho kód (vydávaný též pod názvem Šifra
Mistra Leonarda), bude zklamán: najde v ní životopis filozofa
Francise Bacona. Kniha nedávno zemřelé americké autorky je
totiž první vlaštovkou, která k nám přilétla z hnízda tzv.
„baconiánů“. To jsou ti obdivovatelé Shakespearova díla, kteří
nevěří, že zvládnout zásobu 20 000 slov a rozumět právu,
medicíně, astronomii, historii a dvorské etiketě tak dobře
jako autor Hamleta by mohl člověk bez univerzitního vzdělání.
Shakespeara proto považují jen za „pokrývače“ a tvrdí, že
tvůrcem jeho her a Sonetů byl nejvzdělanější Angličan přelomu
16. a 17. století – Sir Francis Bacon.
Autorka Shakespearova kódu shrnuje argumenty baconiánů a hned
na počátku své knihy vypráví, jak americký lékař Orville Owen
a jeho spolupracovnice Elizabeth Gallupová koncem 19. století
dešifrovali z tzv. foliového vydání Shakespearových her to, co
do nich Bacon údajně ukryl. Opírali se přitom o kódovací
systém, který filozof popsal ve svém spisu De augmentis
Scientiarum, vydaném v říjnu 1623, tedy pouhý měsíc před
foliovým vydáním her. (Shakespeare byl v té době již sedm let
po smrti.)
Přitažlivější než příběh dešifrování je jeho výsledek –
Baconův vlastní životopis. Ten autorka konfrontuje
s historickými fakty a Shakespearovými hrami. Před čtenářem se
rozvíjí neobvyklý pohled na vládu Alžběty I., za jejíhož syna
se Bacon ve svém šifrovaném životopise prohlásil. Zatímco její
druhý, mladší syn – Lord Essex – doplatil životem na to, že
jako maminčin miláček si dovolil projevit ambice následníka
trůnu, Bacon, jehož Alžběta příliš ráda neměla, dokázal tyto
ambice potlačit a sublimovat je ve tvůrčí aktivity, jež se
navždy zapsaly do dějin světové kultury. A Shakespeare? Ten se
prý ve skutečnosti jmenoval Shaksper, podobal se Falstafovi a
Bacona vydíral.
I když knihu Fellowsové jistě brzy napadnou „stratfordští“ –
tak se nazývají ti, kteří věří, že Shakespeare skutečně své
hry napsal – a její argumentaci rozmetají podobně, jak již
rozmetali argumentaci jejích předchůdců, čtenářům, kteří se
zajímají o alžbětinskou dobu, ji doporučuji. A to i přes chabý
překlad, odbytou redakční práci a diskutabilní zařazení titulu
do ediční řady Ezoterika.
Bronislav Pražan |