|
|
 Rudolf
Matys, publicista
Plešatá zpěvačka na Vltavě
Je to nesmírně slavná hra. Vnějškově vzato, jedna
z nejproslulejších za posledních sto let. Když jsem ji v roce
1967 viděl v onom kapesním pařížském divadélku pro sedmdesát
diváků, nazvaném La Huchette, podle úzké uličky v Latinské
čtvrti, ve které se nachází, dožívala se právě desíti let své
jevištní existence a asi dvoutisící reprízy. Už to by k jejímu
věhlasu jistě úplně stačilo. Ale ona se na své „mateřské“
scéně dokázala udržet dokonce let padesát (a to ve stejné
režii, scénografii, a nejméně jeden z herců účinkoval již na
její premiéře!), a počet jejích repríz přesáhl už jednadvacet
tisíc! Tohoto unikátně závratného čísla, logicky zajímajícího
i vydavatele Guinessovy knihy rekordů, dosáhla loni, a hra je,
pokud vím, na repertoáru dodnes.
Mám na mysli, samozřejmě, Plešatou zpěvačku, jevištní prvotinu
Eugéna Ioneska (1912–1994), spisovatele sice rumunského
původu, ale domestikovaného ve Francii. Tato aktovka
odstartovala, téměř souběžně s neméně proslulým Beckettovým
Čekáním na Godota, celoevropskou vlnu takzvaného absurdního
divadla šedesátých let.
Ioneskova „raná“ dramatika a její provokativní útoky na
konvence tradiční, obecně řečeno „měšťanské“ produkce,
vycházely sice z dadaistických a surrealistických východisek
(adresně i z Alfreda Jarryho), ale autorův parodický a
demystifikační výsměch divadlu (a chování lidí vůbec) byl
ještě radikálnější než ony. Nenechal totiž na důstojnosti
dramatického umění kámen na kameni: jeho „postavy“ postrádají
jakoukoliv individuálnost, psychologické charakteristiky,
proměny a vývoj, ve hře se taky neodehraje prakticky nic
významného nebo smysluplného, chybí tu tedy děj v pravém slova
smyslu.
„Poetika“ Plešaté zpěvačky dnes už ovšem zdaleka tolik
neprovokuje a nešokuje. Je už, i díky mnoha dalším dramatickým
dílům podobného klimatu (patří mezi ně rozhodně i hry z
Havlových začátků, například Zahradní slavnost), celkem zažitá
– a dnes už málem „klasická“. Zapůsobila už v šedesátých
letech v proslulé inscenaci Grossmannovy éry Divadla Na
zábradlí, a v nepříliš dávných letech se k ní například
úspěšně vrátilo Divadlo Na tahu. A že by už nebyla schopná
současnému publiku nic říct a nevzbuzovat patřičné, velmi
aktuální asociace? Ale kdeže: bezobsažný žvást, laciná fráze a
verbální klišé jsou přece věčné. A jazyk jako prostředek
nedorozumění, jako pohyb v úhybné prázdnotě? Co jiného tak
často hýbe mechanismy nejen vztahů soukromých, ale i
společenských a politických...
14. října se tedy konečně, a právem, dočkala i své rozhlasové
podoby v pravidelné řadě stanice Vltava Klub rozhlasové
činohry. Dramaturg Hynek Pekárek dal před novým překladem
Ivana Zmatlíka přednost překladu Jiřího Konůpka z roku 1958 a
režie se v plzeňském studiu ujal Miroslav Buriánek. Tomu jsou
ovšem takové experimentální „nesyžetové“ texty velmi blízké a
výsledek také tentokrát snesl velmi náročná měřítka – měl
potřebnou kinetiku i promyšlenou práci s rytmem a jeho
proměnami, která v zásadě respektovala Ioneskovy režijní
poznámky. Jejich části, evokující prostředí hry, ostatně
v inscenaci přečetl její režisér. Nápaditá byla rovněž hudební
a zvuková výbava realizace, o niž se zasloužil Jiří Žižka.
Také šestice plzeňských herců se zhostila svých
„odosobnělých“, spíše partů než rolí, stylově přesně a zcela
v autorových intencích.
Tak trochu si ještě pamatuji tu dávnou inscenaci ze Zábradlí,
a myslím, že ta rozhlasová s ní snese srovnání. A to není
málo. |
