|
|
Vztek hlupáků naplňuje svět
Provokující citát z knihy Georgese Bernanose (1888–1948) Velké
hřbitovy v měsíčním svitu, který jsme si vypůjčili do titulku,
uvádí rozhlasové pásmo k letošnímu 120. výročí narození a 60.
výročí úmrtí tohoto francouzského romanopisce, esejisty a
dramatika. Pořad byl natočen v Českém rozhlase Brno a v neděli
30. listopadu ve 20 hodin ho posluchačům nabídnou vltavské
Schůzky s literaturou.
 Velké
hřbitovy v měsíčním svitu jsou Bernanosovou neznámější
esejistickou knihou. Ve Francii vyšla na prahu druhé světové
války roku 1938 a lze ji číst i jako zprávu o španělské
občanské válce. Bernanos odsuzuje zabíjení, a to ve jménu
jakéhokoli vyššího zájmu, jeho politika má mystický charakter,
je hledáním absolutna s odvoláním na svědomí a evangelium.
Autor mimo jiné vytušil, že lidstvo se řítí do nové katastrofy
celosvětové války.
Bernanos píše, že každá společnost má své hlupáky. Ti – dokud
jsou roztroušení a přichycení k rodné hroudě – nepředstavují
žádné nebezpečí. Když jim ale moderní civilizace umožní
cestovat, když jim průmysl spolu s vědou vloží do rukou mocné
nástroje – rádi a hbitě využijí všechny tyto prostředky, které
je „zbaví toho jediného úsilí, jehož nejsou schopni, totiž
samostatně myslet“.
V převdválečném Československu kniha nevyšla – byla totiž
nepřijatelná pro své roajalistické a katolické postoje, ale
také proto, že Bernanos byl – jak čtenáři jeho knihy zjišťují,
ne zcela právem – považován za sympatizanta frankistů. V
českém překladu Jana Radimského vyšla kniha teprve letos,
přestože mladý romanista byl za její překlad oceněn v soutěži
Jiřího Levého již v roce 2003. Čeští čtenáři na tento
pamfletický text čekali plných sedmdesát let.
Z českých překladů je to u nás nejnověji vydaná Bernanosova
kniha. Právě nad ní si tedy můžeme aktuálně klást otázku, zda
dílo jejího autora přežilo – či ožilo... a to v narážce na
Bernanosovo vyjádření z esejistické knihy Pokořené děti: „Co
záleží na tom, aby mé dílo přežilo? Milost, na niž čekám, je,
aby znovu ožilo, i když v nějakém jiném století, v jiné době,
v jiné zemi v nějaké jiné duši, která o mně nebude nic vědět,
která nebude dokonce znát mé jméno.“
Širší kulturní veřejnost zná nejspíše filmy, které vznikly na
základě Bernanosových knih: Deník venkovského faráře (1950) a
Muška (1967) – oba v režii Roberta Bressona – a také Pod
sluncem Satanovým (1987) v režii Maurice Pialata. V roce 2000
uvedlo Městské divadlo Zlín v režii J. A. Pitínského
Bernanosovu hru Dialogy karmelitek, které měly také původně
podobu scénáře pro film (1960).
Připomeňme, že Bernanose překládal do češtiny už Bohuslav
Reynek. Prvním uvedením jeho díla do českého prostředí byl
právě Reynkův překlad knihy Pod sluncem satanovým, který vyšel
v roce 1928 ve staroříšské edici Josefa Floriana Dobré Dílo. V
témže roce následovala Noc a o dva roky později Paní
Dargentová. K dalším Bernanosovým překladatelům a v tomto
případě i přátelům patřil Jan Čep, který pracoval na románech
Odpadlík, který vyšel roku 1931, a Zločin z roku 1937 – téhož
roku vydal Čep svůj překlad Deníku venkovského faráře, který
považoval za duchovně nejzávažnější.
Alena Blažejovská, redaktorka ČRo Brno |
