|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Úpadek
Večer, cestou domů, objevil jsem na chodníku mezi vyhozenými
předměty dvířka ke kuchyňské skříňce.
Rozhodl jsem se, že je vyměním za naše, která už delší čas
nefungovala. Doma na světle jsem však zjistil, že dvířka mají
ulomenou kolejničku, bez níž se nedají použít. Vzal jsem
baterku a šel jsem věc znovu vyhodit.
Sotva jsem se octl na chodníku, zaslechl jsem, jak někdo ve
tmě funí. Po chvilce se ze tmy vynořila známá tvář.
Soused, pan Dupont, vlekl na hromadu velkou matraci. Prý ji
také vrací. Řekl mi, že to je už třetí matrace, kterou tenhle
měsíc nese zpátky na chodník. Už třetí matrace, to je
neuvěřitelné.
„Jedna byla na několika místech propálená od cigaret. Druhá
měla dokonce bodnou ránu nožem,“ vysvětloval.
„Jakou vadu má tahle ?“
„Je prostřelená.“
„To je škoda,“ řekl jsem.
„Lidi jsou dnes agresivní a hrozně bezohlední,“ povzdychl si
pan Dupont a posvítil si baterkou na starou televizi.
„Ta myslím ještě funguje,“ ozvalo se nablízku.
Ze tmy se vynořil inženýr Leblanc z přízemí.
„Proč jste si ji sám nevzal, když funguje?“ divil se pan
Dupont.
„Hádejte,“ vybídl ho soused.
„Asi má zase ukroucený zvukový knoflík,“ odhadl pan Dupont
znalecky.
„Uhodl jste. Je poškozená jako vždycky,“ pravil pan Leblanc.
„Přístroj funguje, ale není k použití. Jen proto, že s ním
někdo hrubě a neodborně zacházel,“ pravil pan Dupont.
„Nedal by se knoflík opatřit?“ zeptal jsem se.
Sousedé se zasmáli. Pan Dupont mi vysvětlil, že dnes může
člověk považovat za štěstí, když se mu podaří sehnat náhradní
díl k čemukoli, co je starší než dva roky.
„Nevšiml jste si, že většina televizorů na chodníku má tuhle
vadu?“ zeptal se mne inženýr.
Přiznal jsem, že nepobývám na chodníku tak často, a nemám
proto dosud tak dobrý přehled.
Inženýr Leblanc mne ochotně poučil. Pokud televize nemá
zničený knoflík, má prokopnutou obrazovku. Viděl prý dokonce i
televizory, které měly v obrazovce díru s jasným obrysem boty.
Podle velikosti to byla mužská bota.
Napadlo mne, zda prokopnutá obrazovka nějak nesouvisí s
poklesem kvality televizních programů.
Pánové nesouhlasili. Programy nestojí za moc už řadu let.
Pan Dupont viděl i řadu jiných, stejně brutálně poškozených
předmětů. Prokopnuté sporáky, rozšlápnuté gramofony a ohořelé
walkmany. Pan Leblanc měl podobnou zkušenost.
„Časy, kdy se lidé decentně zbavovali věcí, které už
nepotřebovali, a zanechávali je na ulici v použitelném stavu
svým spoluobčanům, jsou nenávratně pryč,“ povzdychl si.
„Sobectví proniklo už i na chodník,“ povzdychl si pan Dupont,
nahlížeje pod starý polštář.
Pod polštářem ležel pár polobotek. Byly však celé od barvy.
„Dnešní lidi jsou nepřející. A necivilizovaní,“ pravil pan
Leblanc, odkládaje znechuceně zpátky na hromadu odpadků svetr
s utrženým rukávem.
Pan Dupont pravil, že taková je bohužel dnešní doba.
„Za mého mládí se dala najít na ulici spousta nezničených
věcí,“ poznamenal inženýr, když zavíral odřenou ledničku s
nápisem FRANCII FRANCOUZŮM.
Pan Leblanc se opřel o nalomený věšák a zavzpomínal na doby
studií. Tenkrát vůbec nekupoval deštníky. Všecky našel na
ulici a všecky fungovaly.
Pan Dupont odložil propíchnutý klobouk a zastřeným hlasem
přiznal, že na chodníku poznal před lety i svou manželku. Ten
večer spolu našli věšák, křeslo a příbory pro pět osob.
„Tehdy byla na chodníku nějaká úroveň,“ povzdychl si
nostalgicky.
„Tenkrát měla Francie ještě nějakou tradici,“ povzdychl si pan
Leblanc a znechuceně odstrčil na hromadu africký buben
polepený pohlednicemi ze Senegalu.
„Za de Gaulla,“ zesílil hlas pan Dupont, „si člověk mohl
vybrat nejen matraci, ale i polštáře.“
„A dvě ze tří vyhozených ledniček perfektně fungovaly, protože
je vyráběli Francouzi,“ pokračoval rozčileně pan Leblanc.
Pan Dupont si prohlédl záclonu s čínskými znaky. Zálibně se na
ni zadíval, ale když zjistil, že je natržená, položil ji
zpátky na ohořelý sporák. Pan Leblanc se podíval na arabský
nápis na roztrženém tričku a pravil, že boužel vidí budoucnost
národa dost černě.
Pan Dupont pečlivě přebral obsah nějaké krabice, ale když v ní
nenašel ani jeden neohnutý hřebík, obvinil přistěhovalce nejen
z lajdácké výroby předmětů, ale i ze způsobu použití.
Cítil jsem, že bych měl také pomoci spoluobčanům najít nějaké
řešení.
Předložil jsem jim návrh. Samozřejmě tak, jak bývá ve Francii
zvykem: formou zdvořilé a nezávazné otázky: „Nebylo by lepší
dělit odpadky na domácí a cizí?“
Hluboké mlčení, které následovalo, nevypadalo jako souhlas.
Pochopil jsem, že cizinec nemá domácí občany v debatě o
budoucnosti vlasti rušit. |
