|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Nehodící se škrtnout?
Na východě, za zrezivělou železnou oponou, patří dnes téměř
k občanským ctnostem hlásit se ke konzervativním hodnotám.
Mladý konzervativec, svérázný novodobý pokrokář! Mládí se
proti konzervatismu zpravidla vždycky bouřilo, chtělo se z něj
vymanit, jít trochu kupředu a usilovat o něco nového. Myšlenka
pokroku však byla po desetiletí zneužívána a diskreditována,
proto se nyní i od mladého člověka žádá, aby byl s novou dobou
také konzervativní, protože přece víme, do jakých pekel ty
nové a pokrokové myšlenky vedou.
Když se však mezi posvátné krávy zařadí i záležitosti, které
mezi ně nepříliš patří, jako je umělecké cítění nebo i prostý
vkus, a silou je pak prosazuje ideologický a politický
konzervatismus, může docházet ke konfliktům, jenom do určité
míry generačním, v nichž uplatňuje sílu ona konzervativní moc.
Naštěstí jistě nikoli nadlouho, jinak bychom zteřeli.
Přesto je v každém člověku kus konzervativce – skrytý tam, kde
si mladý či starý hájí svou vzpomínku na to, v čem vyrostl a
nač je zvyklý, nemůže se přece vzdát svého života. S
přibývajícími lety je těch návyků přirozeně víc a člověk se
stává konzervativnějším. Je to pochopitelné, nemá smysl s tím
zápasit. Stejně jako s mladým životním pocitem a možná
nezralou stupnicí hodnot, kam se prozatím nevejdou věčné
hodnoty, jež tam později rozšířením poznání vplynou. Jak se
zachová ten starší, kdo je přesvědčen o své rozumnosti, a má
moc? Pokud je doopravdy rozumný, pak jedná s tolerancí.
Zdálo by se, že už není důvodu vést půtky o to, jak by rádio
mělo respektovat rozličnost vkusu svých posluchačů. Vždyť dnes
stačí otáčet knoflíkem, nemáme přece jedinou stanici. Také mě
zpočátku dráždilo, když na Vltavě přistála v sedm večer
Čajovna, ale zvykl jsem si. A kupodivu časem jsem si oblíbil i
některé její pořady, třebaže se z oblíbených vltavských
programů vymykají. Ale není to vlastně dobře?
Teď rozbouřilo vášně Radio Wave, možná tam anglicky zazněla
slova, která by česky zaznít neměla, ale nemyslím, že jde o ta
slova jako spíše o záležitost vkusu, a samozřejmě také moci.
Mám jiný vkus, ale nenapadlo by mě zrušit stanici jenom proto,
že mě neoslovuje. Pak by přece mohl přijít někdo jiný, nebude
se mu líbit něco jiného, a co pak udělá? Zruší tu stanici. A
tak to může jít ad libitum. Nakonec zůstane stanice jediná a
bude pokoj. Jako bychom to dobře neznali.
Když cítím únavu ze slov, jež nás v posledních letech
obklopují a zahlušují agresivitou a stále méně snesitelnou
hádavostí, uchyluji se do hájemství, v němž se po celý den
vysílá jenom kvalitní hudba. Od chvíle, kdy jsem si pořídil
set-top-box, nejsem odkázán na počítač, abych na něm
nekvalitně poslouchal stanici Českého rozhlasu D-dur. Je
úžasná – jen ta občasná strojem sdělovaná znělka je otřesná,
ale možná se někomu i líbí, tedy mlčím. Jediným problémem
D-duru jsou nedostatečné programové informace. Dohledáte, co
se kdy hraje, ale v jakém provedení, na tom jako by už
nezáleželo. Důležité je tedy nepropásnout živé ohlášení.
Úplně jiný svět! Jako by se člověk ocitl mimo tento hektický
čas, a přece ne v bezčasí: stačí jen trochu pozorně naslouchat
proměnám jazyka hudby a jsem součástí plynutí novodobých
dějin. A kdykoli můžu vystoupit – když se mi zazdá, že mi
chybí třeba zušlechťované slovo anebo kulturní informace. Je
tu přece Vltava. |
