|
|
 Jiřina
Šiklová, socioložka
O čem také vypovídá šílení kolem Kundery
Nebojte se, nebudu zde rozebírat případ spisovatele Milana
Kundery, jen připomenu, co mne v souvislosti s touto kauzou
potěšilo: moji spoluobčané vyznávají morální principy v daleko
větší míře, než jsem předpokládala. Nemám auto, jezdím vlakem
nebo autobusem, a tak chtě nechtě poslouchám rozhovory lidí
kolem sebe. Kupodivu až neuvěřitelně často teď lidé mluví o
morálce, pravdě a zodpovědnosti za svoje činy. Planě
nemoralizují, ale najednou si představují, jak by ve složité
situaci jednali oni sami. Interesting, řekli by Američané.
Žijeme prý v postmoderní době, v níž již není místo pro víru v
utopie či ideologie, ale ani pro hledání objektivní pravdy.
Všechno je zrelativizováno. Tradiční morální hodnoty
společnosti jsou prý směšné, případně je jejich existence
zcela popírána. Postmoderní člověk se prý nemusí hlásit
k nějakému etickému kánonu a může se rozhodovat jen a jen dle
sebe sama. Každý má právo být zcela apolitický a sledovat jen
své osobní zájmy a nikdo nemá právo ho za to odsuzovat. Věřit
nějakým ideálům je prý v postmoderní době směšné. Tak se to
alespoň donedávna říkalo, tak se lidé tvářili.
Do toho přišel týdeník Respekt s osmapadesát let starým
hlášením nějakého policajta, ve kterém se objevilo jméno
slavného spisovatele Milana Kundery. A postmoderní stylizace
lidí – dokonce i těch velmi mladých – se rázem proměnila. Ve
vlaku, v autobuse, na školních chodbách si vzájemně klademe
otázky, na něž můžeme hledat odpovědi jen tehdy, když uznáváme
principy tradiční, „zastaralé“ morálky. Najednou se diskutuje
o tom, zda ten či onen jednal z vlastního přesvědčení, anebo
ze zbabělosti, kladou se otázky, kdo je obětí a kdo se
provinil. Pokud bychom se tvářili, že nevíme, co je to hřích,
nikdy bychom si takové otázky nedávali.
Nehodlám nikoho soudit, nikdo mne před podobné dilema
nepostavil. Navíc nejsem soudce. A kdybych mohla minulost
zrušit a vymazat z našich životů, a tím zbavit viny, výčitek i
sebeobviňování všechny žijící i mrtvé, hned bych to udělala.
Jenže to nejde, a tak se snažím i na této kauze najít něco
dobrého. Jde to těžko, ale jde to. Jak už tu bylo zmíněno –
zdá se mi po té kunderovské diskusi, že lidé nejsou amorální
ani tak cyničtí, jak jsem si myslela. Přes všechnu snahu být
„in“ a pseudomódní stylizaci jsou pro ně morální soudy přece
jen důležité. Určitě alespoň podvědomě vědí, co je to čest,
pravda a odvaha. A to je nesmírně důležité – alespoň vím, co
můžu od bližního svého očekávat. |
