|
|
 Člověka
obohatí pouze to, co daruje jiným
Sbližování lidí různé kultury, náboženského vyznání i zvyků se
stává v nynější světové kinematografii důležitým námětovým
okruhem. Platí to pro Spojené státy, Německo, Francii – a
výjimkou není ani francouzský snímek Můj učitel Ibrahim (v
úterý 16. prosince ve 20.30 uvede ČT2). Klade jednoduchou
otázku: mohou se spřátelit muslimský stařík a dospívající
židovský chlapec?
 Ve značně idylickém obraze pařížského předměstí je to
samozřejmě uskutečnitelné. Píší svobodomyslná šedesátá léta,
oba aktéři rozhodně nepatří k nějakému radikálnímu křídlu,
navíc jsou připraveni vykročit si vstříc a podat nápomocnou
ruku, a v uličce obestavěné dobrosrdečnými nevěstkami jsou –
aspoň podle filmu – snad jedinými zástupci odlišných menšin.
Režisér Francois Dupeyron se velice uspokojivě vypořádal s
kresbou dobových reálií, zejména bytové interiéry bez
jakéhokoli zveličování či karikatury prozrazují chudobnou
sociální příslušnost, která přesto na aktéry nijak tíživě
nedopadá.
Oba ústřední hrdinové – jak zestárlý Ibrahim (někdejší
exotická hvězda Omar Sharif), jenž rád cituje moudra z koránu,
tak třináctiletý Mojžíš přezdívaný Momo (debutující Pierre
Boulanger) – se pokoušejí vzájemnou příchylností zahánět
přízrak samoty i citovou frustraci. Ibrahim je přitom téměř
zosobněním laskavosti: Sharif mu vtiskl vyrovnanost
charismatického stáří. V každém uvážlivě pronášeném slově
postihl oproštění od vášní, aniž by vymazal Ibrahimův smysl
pro radosti života a zejména schopnost porozumět jiné generaci
i náboženství.
Ibrahimovy rady plynou ztišeně, jako kdyby byly vyslovovány ve
zpovědnici, jsou to spíše všeplatné postřehy než vnucovaná
přikázání a Ibrahim jimi prokazuje univerzální platnost své
posvátné knihy, stávaje se jakýmsi průvodcem po světě hodnot
mžitkových i věčných. Právě on Mojžíšovi osvětluje důležitost
byť i jen jednostranně pociťované lásky: člověka obohacuje
pouze to, co sám daruje – to, co si ponechává, je pro něho
navždy ztracené.
Můj učitel Ibrahim je dílo meditativní, spíše laskající než
přímo úsměvné. Zřejmě se nezapíše mezi průlomové počiny, avšak
jeho apelativní zacílení jistě osloví. Sděluje, že o sbratření
se musí přičinit obě strany, a říká to bez zbytečně
patetických slov, spíše jakoby mimochodem.
Jan Jaroš, filmový publicista |
