Lubomír Brabec,
kytarista
Zajímala vás kytara a hudba vůbec už v dětství?
Jako každé správné muzikantské dítě jsem v šesti letech začal
chodit do houslí a upřímně jsem je nenáviděl. Ne že by se mi
muzika nelíbila, ale po vyučování, když všichni kluci už venku
kopali do míče, já ještě musel – představte si to! – deset
minut denně cvičit na housle. Pak mi to přísný rodičovský
režim dokonce prodloužil na patnáct minut. A tak jsem ve
třinácti uprosil tatínka, abych směl hrát na kytaru. Rozhodl
jsem se, že budu hrát něco pořádného, nejlépe bigbít!
Začal jste tedy vlastně kvůli rocku?
Nejdřív to tak bylo, přešel jsem z houslí na kytaru, začal se
učit akordy podle značek a louskat písničky. Jenže pak jsem se
stal žákem profesora Knoblocha a ten mi ukázal nejen taje
kytary, ale i krásy klasické hudby. Najednou jsem objevil nový
svět. To byl moment, kdy jsem se rozhodl pro konzervatoř.
Proč zrovna kytara nejvíc ovlivnila hudbu posledních
desetiletí?
Kytara prodělala ve své historii mnoho „zlatých věků“, a taky
zažila hodně období, kdy se na ni úplně zapomnělo. Například
v renesanci či v baroku – stejně jako její ekvivalent loutna –
nesměla chybět v žádné vzdělané rodině. S nástupem klasicismu
však zájem o ni opadl a teprve příchodem ranného romantismu
byla opět objevena. Třeba Schubert, Berlioz, Weber, Paganini –
ti všichni hráli na kytaru. Paganini nikdy nehrál s klavírem,
vždy jen s kytarou. Novoromantický zvuk orchestru však kytaru
zcela vyloučil, zase se na ni úplně zapomnělo.
Naštěstí přišlo dvacáté století...
Ano, především zásluhou legendárního kytaristy André Segovii
se kytara opět vrátila na světová koncertní pódia. Umění
Segovii vyprovokovalo celou řadu skladatelů dvacátého století
století k tvorbě pro tento nástroj. Manuel de Falla, Heitor
Villa-Lobos, to jsou jen někteří se zástupu skladatelů. Začaly
pochopitelně vznikat i kytarové koncerty s orchestrem. My
kytaristé se pyšníme jedním z nejkrásnějších koncertů –
Conciertem de Aranjuez slavného Joaquina Rodriga. Kytara se
dostala i do komorní hudby. Začalo to Arnoldem Schönbergem,
Igorem Stravinským a dnes již neexistuje skladatel, který by
kytaru v některém ze svých děl nepoužil.
Už devět let pořádáte své Hudební večery ve Španělské
synagoze. Jak se za tu dobu proměnilo vaše publikum?
Řekl bych, že jsme se navzájem vychovali. Já si vychoval
publikum a publikum mne. Ví, co by ode mne chtělo, co může
očekávat. Já se snažím nezklamat a někdy také překvapit. Teď
už jsem v takové situaci, že se do synagogy skoro nemůžeme
vejít. Španělská synagoga je úžasné, mystické místo, kde
se prolínají různé kultury – Češi, čeští Židé, Španělsko.
Každý koncert je pro mě zážitek.
Agáta Pilátová, publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 9. 12. |
