|
|
Cesta urozené víly staletími
Jaké představy dnes vyvolává slovo meluzína? Je zimní noc, za
okny sněhová metelice, v krbu praská hořící dřevo a v komíně
naříká vítr...
 „Meluzína
je slovo básnické představy. Zní jako krátká, ale dramatická
melodie. Představte si ji, dívku nebo ženu, která pláče
v sněhových metelicích pod osvětlenými lidskými okny a pak
mlkne v stříbrném tichu mrazu,“ napsal František Kožík. „I
když nenajdeme její tvář, zazní nám vstříc lkání, na něž
odpoví podvědomě náš soucit, lákání, jemuž neodolá touha.
Představa bytosti, o to krásnější, že není skutečná. Meluzína
láká básníka jako rusalka nočního tuláka.“
Málokdo dnes ví, že jméno Meluzína náleželo ve středověku ženě
podivuhodných schopností i osudu, legendární zakladatelce
několika panovnických rodů. Na počátku byl objemný spis
Historie o Meluzíně, který napsal v roce 1393 ve Francii Jan
z Arrasu na objednávku několika představitelů nejvyšší
evropské aristokracie, vnoučat českého krále Jana
Lucemburského – vévody Jana z Berry, jeho sestry Bony
Lucemburské a moravského markraběte Jošta – jako rodovou
pověst.
Od mýtické Meluzíny odvozovali svůj původ především
Lusignanové (rod, na jehož hradě se základní děj odehrává a
z něhož ve 12. a 13. století pocházeli panovníci států
vzniklých na Blízkém východě poté, co tuto oblast dočasně
ovládli rytíři křížových výprav – králové kyperští a
jeruzalémští), dále nám tolik blízcí Lucemburkové a vévodové
z Berry. Historik Martin Nejedlý věnoval nedávno Meluzíně
objemnou monografii, v níž mimo jiné podrobně objasnil
politické motivy, které objednavatelé i autor do děje
vkládali.
 Prostřednictvím
německého překladu další, jen o málo mladší francouzské
básnické skladby, než byla ta, jíž napsal Jan z Arrasu, se
v polovině 16. století Meluzína poprvé představila také českým
čtenářům. Kronika kratochvilná o ctné a šlechetné panně
Meluzíně se potom v průběhu dalších staletí stala jednou
z nejpopulárnějších českých knížek. Barvité dobrodružné
příběhy Meluzíny a jejích synů vycházely v nových a nových
vydáních až do 19. století, některé motivy pronikly do pohádek
a místních pověstí. Meluzína vystupovala v loutkových hrách a
v polovině 20. století se stala hrdinkou lyrického dramatu
Františka Kožíka.
Povědomí o původním smyslu pověsti a její spojitosti se
skutečnými panovnickými dynastiemi dávno zaniklo. Přežilo to,
co oslovovalo každého, bez ohledu na to, jaké zaujímal
postavení ve společnosti: drama lásky a manželského vztahu
ztraceného v důsledku nedodržení daného slova, drama bolestné,
nenaplněné mateřské lásky a rytířská dobrodružství
Meluzíniných synů.
Dnes už čte vyprávění o Meluzíně kromě literárních historiků
málokdo a motiv vztahu mezi člověkem a nadpřirozenou bytostí a
jeho selhání v důsledku porušení slibu je znám spíše ve
variantě s převrácenými rolemi – ve Wagnerově opeře o
Lohengrinovi. Ale cesta plná proměn, kterou urozená
francouzská víla urazila staletími, strhujícím příběhem stále
zůstává. Předvědčte se o tom sami – ve vltavských Schůzkách s
literaturou, v neděli 21. prosince ve 20 hodin.
Jaroslav Havel, redaktor nakladatelství Academia |
