Číslo 51 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s kytaristou.
Lubomírem Brabcem.


 

 

 

 

 

 



A dobří lidé se měnili v anděly

Sbírku povídek Sarajevské Marlboro provází pověst neproslulejší knihy z válečné Bosny. Bosensko-chorvatský spisovatel a novinář Miljenko Jergović (1966) ji vydal jako svůj prozaický debut krátce poté, co opustil obléhané rodné Sarajevo. O Bosně psali mnozí, Jergovićova „zpráva“ o válce je ale čímsi výjimečná. Potvrdila to domácí i zahraniční literární ocenění, a především fakt, že kniha byla přeložena do mnoha jazyků – čeština je díky olomouckému nakladatelství Periplum dvacátým z nich.

Povídky ze souboru Sarajevské Marlboro začal Jergovič psát ve chvíli, kdy mu město mizelo před očima... Texty devětadvaceti povídek, které složily Sarajevské Marlboro, vznikaly v letech 1993 až 1994 v Sarajevu a v Záhřebu, kde dnes Jergović žije. Autor nikdy neopomene zdůraznit, že nechtěl napsat ani knihu o válce, ani knihu o nesmyslnosti války. „Psal jsem povídky o svém městě – protože jsem se bál, že Sarajevo přestane navždycky existovat – a o každodenním životě obyčejných lidí, kteří však byli v situaci, jež zrovna obyčejná a všední není,“ říká Jergović v rozhovoru s překladatelem Jiřím Hrabalem.

O čem tedy kniha je? Ovšemže o válce! Třebaže za každým odstavcem netřeskne výstřel, čtenáře svírá nepopsatelná úzkost a smutek, město strachu ho vtáhne do svých ulic. Neodehrávají se v nich krvavé masakry a ani líčení válečných scén se nedočkáme. Jergović nepíše epopej, záměrně se vyhýbá hrdinským tématům, postavy jeho příběhů žijí ze „smutku po zapomenutých maličkostech“. Na Sarajevo dopadají bomby a on se ho učí mít rád.

„Za války byli špatní lidé ještě horší a dobří lidé se měnili v anděly. Nikdy jsem nepotkal tak dobré lidi jako v oněch šestnácti měsících, které jsem strávil ve válečném Sarajevu,“ tvrdí autor. Když válečné běsnění v jedné z povídek vyřadí z provozu vodovod ve velké sarajevské čtvrti, je „všechna dobrota tohoto světa“ shromážděna na dně studny v zahradě starého muže, který sousedům neúnavně den co den plní vodou kbelíky.

Miljenko Jergović ví, že válka člověku nikdy nevystoupí z duše, až do smrti ji bude mít zažranou pod kůží. Hrůze však může aspoň vzdorovat: humorem, ironií, láskou. Jestliže říká, že mu vždy bude bližší Hašek než Šolochov, myslím, že mu rozumím.

René Kočík

Foto Jiří Hrabal



  Filantropové
  Jak to vidí Leo Pavlát
 
   Na hraně her a skutečnosti

   Navštivte
 
   Jak se stát hrdinou
  Téma