|
|
A dobří lidé se měnili v anděly
Sbírku povídek Sarajevské Marlboro provází pověst
neproslulejší knihy z válečné Bosny. Bosensko-chorvatský
spisovatel a novinář Miljenko Jergović (1966) ji vydal jako
svůj prozaický debut krátce poté, co opustil obléhané rodné
Sarajevo. O Bosně psali mnozí, Jergovićova „zpráva“ o válce je
ale čímsi výjimečná. Potvrdila to domácí i zahraniční
literární ocenění, a především fakt, že kniha byla přeložena
do mnoha jazyků – čeština je díky olomouckému nakladatelství
Periplum dvacátým z nich.
 Texty
devětadvaceti povídek, které složily Sarajevské Marlboro,
vznikaly v letech 1993 až 1994 v Sarajevu a v Záhřebu, kde
dnes Jergović žije. Autor nikdy neopomene zdůraznit, že
nechtěl napsat ani knihu o válce, ani knihu o nesmyslnosti
války. „Psal jsem povídky o svém městě – protože jsem se bál,
že Sarajevo přestane navždycky existovat – a o každodenním
životě obyčejných lidí, kteří však byli v situaci, jež zrovna
obyčejná a všední není,“ říká Jergović v rozhovoru
s překladatelem Jiřím Hrabalem.
O čem tedy kniha je? Ovšemže o válce! Třebaže za každým
odstavcem netřeskne výstřel, čtenáře svírá nepopsatelná úzkost
a smutek, město strachu ho vtáhne do svých ulic. Neodehrávají
se v nich krvavé masakry a ani líčení válečných scén se
nedočkáme. Jergović nepíše epopej, záměrně se vyhýbá hrdinským
tématům, postavy jeho příběhů žijí ze „smutku po zapomenutých
maličkostech“. Na Sarajevo dopadají bomby a on se ho učí mít
rád.
„Za války byli špatní lidé ještě horší a dobří lidé se měnili
v anděly. Nikdy jsem nepotkal tak dobré lidi jako v oněch
šestnácti měsících, které jsem strávil ve válečném Sarajevu,“
tvrdí autor. Když válečné běsnění v jedné z povídek vyřadí
z provozu vodovod ve velké sarajevské čtvrti, je „všechna
dobrota tohoto světa“ shromážděna na dně studny v zahradě
starého muže, který sousedům neúnavně den co den plní vodou
kbelíky.
Miljenko Jergović ví, že válka člověku nikdy nevystoupí
z duše, až do smrti ji bude mít zažranou pod kůží. Hrůze však
může aspoň vzdorovat: humorem, ironií, láskou. Jestliže říká,
že mu vždy bude bližší Hašek než Šolochov, myslím, že mu
rozumím.
René Kočík
Foto Jiří Hrabal |
