|
|
 Petr
Pavlovský, nezávislý kritik
Emancipované ženy nepotřebují feminismus
O Radiožurnálu se v této rubrice píše málokdy, asi proto, že
nekomerční kultura je v jeho programech až příliš často ředěna
tou druhou. Trochu je to slyšet i v předpůlnočních hodinkách
Nad věcí, ve kterých Jana Klusáková vede rozhovory „s
osobností výjimečnou ve svém oboru“. Sedmnáctého listopadu
byla hostem spisovatelka Věra Nosková a kdykoli domluvila,
ozvala se hudba přinejmenším nepřípadná. Když už tu vůbec
nějaká hudba musí být (?), byl by opravdu tak veliký problém,
aby si host svou hudbu směl přinést s sebou, nebo alespoň
přát?
Vlastní interview bylo však učiněným balzámem na duši každého,
kdo je zkormoucen negativy současného světa. Jak dobře vědí
čtenáři její autobiografické trilogie, Věra Nosková (1947) je
ženou, se kterou se život opravdu nemazlil. Úspěšně se
vymknout údělu, který na mě osud přichystal, znamená příčit se
mu až na pokraj svých sil. Pro takového člověka je přirozeně
nejhorším obdobím života, které by si rozhodně nechtěl
zopakovat, to teenagerské (žádná pohádka mládí); chovat se
opačně než rodiče (rodina) neznamená jen obligátní
krátkodechou „generační vzpouru“, ale trvalé nasměrování k
úplně jiným hodnotám a ideálům, urputnou sebevýchovu dostupnou
kulturou, především četbou.
Noskové nepovrchní optimismus a veleskromná spokojenost s
osobní současností jsou prozářeny originálním pohledem na naši
civilizaci z aspektu jakéhosi konzervativního aktivismu. Dnes
tolik znevažovaná instituce manželství nemá mít charakter
obtížně vypověditelné smlouvy na dobu neurčitou, ale naopak –
má být podmíněným propuštěním ze stavu „single“. Asi tak, jako
kdyby oddávající pravil: „Máte to na tři roky, budete-li se
slušně chovat, povolí se vám prodloužení.“ Nevím, zda by se
bigotním činitelům tento názor líbil, jakkoli směřuje vlastně
k témuž ideálu jako takzvaná svátost manželství.
Nejohroženější a zcela nehájenou menšinou naší společnosti
jsou dle Noskové muži středního věku s přiměřeným platem; do
těch je možno kopat bez porušení „politické korektnosti“, oni
mohou za vše a nesmějí ani ceknout. A tak na tom byli, pokud
nebyli členy KSČ, už před listopadem 1989.
Zdaleka ne všichni autorčini „dobří rodáci“ ve Strakonicích se
již srovnali se zrcadlem nastaveným minulosti, trochu to
připomíná minulý vztah Rychnovských k Poláčkovi nebo
Náchodských ke Škvoreckému.
Sporná a rušivá je „kontaktnost“ pořadu: být šéfem ČRo 1
zvažoval bych vážně její zrušení, protože objektivně poškozuje
jinak vynikající „formát“. Ten jistě není určen k tomu, aby
jakýkoli „mimoň“ bez ohledu na téma rozhovoru či osobnost
hosta sděloval do éteru svá moudra a svěřoval se se svými
trably. Konkrétně: do rozhovoru s Noskovou zatelofonovali
pouze dva. Pokaždé neomylně přerušili dialog v nejlepším.
Jméno autorky slyšeli oba prvně, nikdo od ní nic nečetl a
nezdálo se ani, že by to měli do budoucna v úmyslu. Zato nás
paní učitelka z Karlových Varů poučila, že je za všech
okolností třeba mluvit spisovně. Pán z Brna zase naznačil
minulou i současnou truchlivost svého žití a nabídl se jako
materiál k příštímu románu.
Pravda, Jana Klusáková zareagovala neuvěřitelně pohotovým
„přeřekem“ (Nezavěšujte se!) a vybruslila z trapné konverzace
se ctí, ale není toho vysílacího času i vyplýtvané energie
moderátorky škoda? Nebylo by lepší ušetřit nás výlevů našich
příliš aktivních spoluposluchačů? Pořad Nad věcí je v Českém
rozhlase nesporně jedním z nejlepších svého druhu, netřeba z
něj dělat fonoterapeutické psychodrama! |
