 Rudolf
Křesťan, publicista
Jak si (ne)zkazit Vánoce
Podoba závěrečných svátků roku se jeví zdánlivě jako
stereotypní vzorec: kapr – stromek – dárky. Ve skutečnosti si
hlubší obsah těchto jedinečných dnů vytváříme sami. V každé
rodině jsou autorským dílem, které by klidně mohlo nést
označení ©.
Jak prožít spokojené Vánoce a přiblížit se jejich smyslu, na
to není žádný recept. Je možné leda tak formulovat rizika
směřující k jejich zkažení.
U mladých manželství může být příčinou sváru podoba
bramborového salátu. Mladá žena ho logicky dělá tak, jak se
připravoval u nich doma. Naopak mladý muž očekává salátovou
strukturu odpovídající té, kterou vytvářela jeho maminka. Aby
se předešlo napětí, doporučoval bych pro první roky manželství
jako přílohu k vánočnímu kaprovi neutrální bramborovou kaši.
Kazit si sváteční čas lze už před Štědrým večerem. Například
nadáváním na ataky obchodníků a na komercionalizaci Vánoc.
Zajímavé je, že tyto nadávky pocházejí nejednou od lidí, kteří
se před rokem 1990 zase zlobili, že není nic k dostání. Žel
neznám doporučení, jak dosáhnout kýžené varianty „akorát“.
Neutrální bramborová kaše to v tomto případě nevyřeší.
Ještě k minulosti: rodiče a prarodiče mívají tendenci vykládat
dětem a vnoučatům, že za jejich mládí nebyly k sehnání banány
a pomeranče. Ovšemže tomu tak skutečně bylo, ale stejnou
pravdu mají i děti, když kontrují: „Tati, to už jsi nám říkal
vloni!“
K náladě Vánoc žel nepřispívá fakt, že první čokoládové
kolekce se objevují v obchodech už někdy v říjnu. Nikdo nás
však nenutí, abychom předčasně podléhali. Je radno nedat se
obloudit. Patřím k bytostným optimistům a předpokládám tudíž,
že časem se vše srovná.
Jak?
Vánoční artikl se postupně začne objevovat už v létě, pak
dokonce na jaře a návazně pak dojde k tomu, že nabídka se bude
předcházet o celičký rok. Zákonitě se dostane do prosince – a
všechno bude zase v pořádku.
Nedejme si kazit náladu ani tím, že v některých letech nejsou
Vánoce na sněhu, nýbrž na blátě. Jsme-li schopni přísahat, že
v našem dětství bývaly vždycky bílé a sníh nám křupal pod
nohama, varuji: nebuďme křupani! Meteorologická statistika
tvrdí něco zcela jiného. Kdyby po vzoru Klubu Za starou Prahu
existoval i Klub Za staré Vánoce, museli by jeho členové
požadovat, aby Vánoce byly pod sněhem pouze jednou za tři a
půl roku.
Podobně ošidné jako tvrzení o každoročním sněhu je i vžité
tvrzení, že „Vánoce jsou hlavně pro děti“. Coby člověk
v seniorském věku zásadně odmítám tuto tezi. Nejsem-li už
robětem, mám si nechat Vánoce zkazit tím, že už takzvaně
nejsem ve hře? Když jsem byl jedním časopisem nedávno dotázán
na souvztažnost dětí a Vánoc, odpověděl jsem, že ke vžité
rovnici „Vánoce = radost pro děti“ bych chtěl dodat, že taky
já – byť nynější pětašedesátník – jsem něčí dítě.
Mám vánoční svátky rád a chtěl bych, aby to bylo patrné i
z mého průvodcovství tříhodinovým Dobrým jitrem na vlnách
Českého rozhlasu 2 o letošní Zlaté neděli. Sváteční čas
pokládám za skvostný a nevidím důvod, proč bych si potěšení
z jeho atmosféry měl nechat vzít jen proto, že už po
desetiletí vím, že dárky nenosí Ježíšek.
Nebo Santa Klaus?
Leckdo se durdí a rozčiluje, že v prostorách supermarketů je
nám servírována jeho postava v červeném kabátci. Ačkoliv
nejsem jeho fanda, domnívám se, že bychom z něj neměli být
jurodiví. Ani moji rodiče si nedali v časech podstatně horších
kazit Vánoce tím, že v padesátých letech minulého století jim
byl ordinován ruský Děda Mráz. Bylo-li dokonce i tehdy možné,
aby v domácnostech zůstala zachována ježíškovská tradice,
nevidím důvod, proč bych se měl obávat Santa Klause.
Navíc doznávám, že osobně proti němu nic nemám. Ani Děda Mráz
není žádný zloduch. Oba zmínění chlapíci však mají svůj
tradičně vymezený kulturní okruh, kde jsou doma. Jinde
zůstávají – a měli by zůstat – jenom hosty. Zda vítanými, či
nevítanými, to už je věcí každého z nás.
Stejně jako je na nás, koho vpustíme do bytu – nota bene v tak
intimní večer, jakým je ten Štědrý.
Jak už jsem předznamenal, nepokládám podobu Vánoc za
abstraktní, nýbrž za výslednici našeho spoluautorství. Proto
si nemohu odpustit poznámku, jakou klíčovou roli v těchto
svátcích sehráváme my muži. Kromě jiných závažných činností
(jako například psaní cedulek na dárky pro celou rodinu, které
za nás vybírala a sháněla žena) se obvykle podílíme i na
louskání vlašských ořechů. Tedy jedné z ingredincí určených k
přípravě svátečního pečiva.
Takové louskání je dřina. Každý jednotlivý ořech je nutno
rozmáčknout a vyvinout přitom nemalou sílu. Posléze oddělit
jádra od slupek. Útroby dát na jednu stranu, slupky na druhou.
Potom ještě odnést skořápky do odpadkového koše. Někdy ho
návazně dokonce i vynést.
Nikoliv my muži, nýbrž naše ženy mají jedinečný talent, jak
nezkazit Vánoce a oblažit i nás, kteří pro zdar těchto svátků
povětšinou děláme o hodně méně než ony. Při rodinném mlsání
pracně připraveného chutného vánočního pečiva nicméně
neopomenou uznale uvést:
„Ty oříšky vyloupal taťka!“ |
