|
|
 Labyrinty
– peklo i ráj
Labyrinty vzrušují lidstvo od dob bájného krále Minoa, který
si první z nich nechal postavit od architekta Daidala a
uvěznil v něm Minotaura – lidožravou příšeru s tělem muže a
hlavou býka. Neméně než labyrinty nás poutají také příběhy o
nich. Ve světové literatuře jich najdeme mnoho – od Ovidiových
Proměn, kde se lze dočíst, jak se Theseus s Minotaurem
vypořádal, přes podobné alegorie, jakou je Komenského Labyrint
světa a ráj srdce, až po Borgesovy povídky či Ekův román Jméno
Růže.
Odmyslíme-li si všeliké „záhadology“, věnují fenoménu
labyrintů svou pozornost také seriózní badatelé. Nalezneme
mezi nimi matematiky – připomeňme alespoň Pulitzerovou cenou
ověnčené Hofstadterovo dílo Gödel, Escher, Bach (z českých
autorů psal z podobného zorného úhlu o bludištích a
hlavolamech Stanislav Vejmola) – či odborníky ze sféry
humanitních věd (před sedmi lety například vyšel český překlad
slavné Hockeho knihy Svět jako labyrint).
Zcela zásadní dílo o výskytu a smyslu tohoto symbolu
v architektuře, náboženství a hudbě vydalo v závěru uplynulého
roku nakladatelství Vyšehrad. Jmenuje se Labyrint a bojovník a
napsal je Craig Wright, profesor dějin hudby na yalské
univerzitě. Těžištěm knihy (do češtiny ji přeložila Michaela
Ponocná) je výklad o výskytu a smyslu labyrintů ve středověku.
Craigh dokumentuje, jak již od pozdní antiky proměňovali
křesťané mýtus o Theseově vítězství nad Minotaurem v mystérium
Kristova vítězství nad satanem. O této náboženské funkci
labyrintu svědčí podlahy francouzských a italských
středověkých katedrál, ve kterých se (převážně) kruhová
bludiště – sestavená z černých a bílých dlaždic a dosahující
často průměru až třinácti metrů – stávala dokonce jakýmsi
antipodem oltáře. Byla totiž symbolem podsvětí, do kterého
Ježíš Kristus sestoupil při své smrti a z něhož se navrátil
při vzkříšení. Příběh zachycený v apokryfním Nikodémově
evangeliu inspiroval duchovní k hrám, jež provozovali o
Velikonocích právě na obrazcích bludišť ve svatostáncích. Byl
to tanec navazující na někdejší řecké labyrintové tance a
obohacený o hru s míčem. Od 16. století mizí spolu s těmito
hrami z kostelů i bludiště a nabývají nového významu, jejž
Wright vysvětluje mimo jiné i na Komenského knize: labyrint
přestává mít ďábelský střed a stává se metaforou jedincovy
životní a duchovní pouti, impulzem k jeho meditaci.
V renesanci a manýrismu pak labyrinty začínají být i předmětem
zábavy: zahradní bludiště, oblíbená zvláště od 16. do 18.
století, již nejsou symbolem pekla, ale ztělesněním ráje na
zemi.
Wright pozoruje proměny labyrintu v průběhu staletí
z nejrůznějších zorných úhlů (teologie, estetiky i ikonologie)
a připomíná jeho užití v architektuře, výtvarném umění a
hlavně v hudbě, kde se retrográdní pohyb „tam a zase zpátky“
objevuje od gregoriánského chorálu až k Winterově Labyrintu –
opeře, která se pokoušela svým scénářem i partiturou navázat
na Mozartovu Kouzelnou flétnu. I když kniha nese stopy
popisného pozitivismu, informace, jež přináší, jsou mnohdy
obdobně vzrušující jako labyrinty samy.
Bronislav Pražan |
