|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
O vlastenectví
Několik generací našich předků v předminulém století zápasilo
o přežití českého jazyka. Protože celé obrozenecké hnutí
vycházelo z romantismu, pohled většiny zapálených vlastenců na
současný svět i na vlastní dějiny byl romantický. Z dějin se
vybíralo vše, co bylo hrdinské, povzbudivé a povznášející.
Začátkem dvacátých let minulého století Ferdinand Peroutka
napsal brilantní esej Jací jsme. V něm se až posmíval tomu
poněkud nasládlému pohledu na svět, napadl přitom i naši
státní hymnu: „Angličan zpívá: Vládni Británie! […] naše
národní hymna je lyrický projev proti dramatickému vyjádření
vůle. Těšíme se v té písni, že je v naší zemi na jaře krásně,
že hučí vody a v sadě kvetou květy. I v Anglii je na jaře
krásně, hučí tam vody a kvetou tam květy. Ale Angličan neuznal
tyto samozřejmosti za hodny toho, aby byly pojaty do národní
hymny…“
Peroutka nemilosrdně kritizuje vše, co se vydávalo ještě v oné
době za vlastenecké, a tedy velké umění. Ztělesněním toho se
mu stává dílo Mikoláše Alše, který změnil pohled na historii
v pohádkovou iluzi. Vše, co vytvořil, mohl vytvořit ne proto,
že dobře viděl, nýbrž proto, že dobře přivíral oči.
O správném vztahu k vlasti a její státnosti uvažovali v
minulosti téměř všichni naši myslitelé. Palacký stejně jako
Masaryk si dosti dlouho představoval existenci našeho národa
v rámci Rakouska. Pro Masaryka nejdůležitější vlastností,
která jediná ospravedlňovala samostatnost a vedla k ní, byla
mravnost. Třináct let před vznikem republiky píše:
„Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí
udržet samostatnost a vzdělanost; i politická samostatnost je
jen prostředkem pravého života národního – pozbyli jsme ji,
když jsme jako národ přestali mravně žíti.“ Masaryka si často
připomínáme, ale kdo by dnes mluvil o mravnosti, stal by se
spíše předmětem posměchu.
Dá se s jistou nadsázkou povědět, že české vlastenectví se
utvářelo a projevovalo v zápase s němectvím. Bylo to
pochopitelné, protože německý živel v 17. i v počátku 18.
století vytlačoval nejen českou řeč, ale tísnil Čechy i
sociálně. Tendenci chápat naše vlastenectví jako odvěký boj
s německým živlem ještě posílila zkušenost bezohledné a surové
německé okupace.
Ale byl to opět již Masaryk, který v roce 1927 vyslovil
pozoruhodně předvídavou vizi Evropy: „Svět se centralizuje,
žádný národ nemůže žít bez dohody a spolupráce se sousedy a
státy ostatními. Státy menší, dokonce my v našem zeměpisném
postavení, nemohou trvat bezpečně bez sympatie sousedů a
ostatních národů…“
Co bylo v době Masarykové jen vizí, se uskutečnilo. Žijeme
v jiné Evropě než naši předci. Jak jsme se však změnili my? Co
dnes považujeme za projev vlastenectví?
Řekl bych, že pokud vůbec si tuto otázku připustíme, naše
odpovědi jsou zmatené. Přežívá v nich romantický lyrismus
(naše hymna poté, co z ní vypadla její slovenská část, je
opravdu už jen opěvováním přírodních krás) i zbytky
protiněmeckých nálad a vůbec nechuť ke všemu odlišnému a
cizímu. Vlastenectví se projevuje především sportovním
fanděním, v duchaprázdných heslech jako Nic než národ!, jak je
vyřvává společenská spodina. Ti, kdo se ohánějí dnes češstvím,
jsou bohužel ti nejméně vzdělaní, nejméně mravní a češství je
jim jen zástěrkou pro jejich rasismus, zakrývá jejich komplex
méněcennosti anebo se snaží populisticky získat přízeň zapšklé
části spoluobčanů.
Schopnost našich elit (anebo těch, kdo se za ně vydávají)
hlouběji uvažovat o našem místě v proměněné Evropě je zoufale
nízká, bezradná, anebo dokonce trapná. Vybíjí se v málo
smyslném sporu o to, zda přijmout, či nepřijmout Lisabonskou
smlouvu, zda souhlasit, anebo nesouhlasit s umístěním radaru
na našem území a také ve floskulích, že nás něco z toho omezí
v naší suverenitě. Kdo ale zodpovědně uvažuje o tak závažné
otázce: Co znamená suverenita, co vlast v naší době, v Evropě
bez hranic?
Je to jazyk?
Pak se za jeho dnešní úroveň styďme, protože tak neústrojně
zamořený cizími slovy (v současnosti anglicismy) a slangovými
výrazy snad nikdy nebyl.
Je to česká kultura?
Pak děláme vše možné, abychom ji co nejvíc přirdousili.
Je to vzdělanost?
Porovnejte platy špičkových sportovců a platy vysokoškolských
učitelů.
Je to náš domov, místo, kde jsme strávili dětství a poznali
první přátelství?
Jenže kdo ještě tohle považuje za hodnotu, která by převážila
výši platu někde za hranicemi?
Je to naše historie?
Ankety či soutěže, které zkoumaly naše historické znalosti,
dopadly katastrofálně.
Převzali jsme od našich předků jazyk a jakési území. Pokud si
přestaneme zodpovědně klást otázku, jak s tímto dědictvím
naložíme v současnosti i v blízké budoucnosti, jsme na
nejlepší cestě přijít o obojí. |
