|
|
 Ivan
Němec, publicista
Být vůdcem je víc než být tvůrcem?
Když jsem se o Vánocích zaposlouchal do skvělé nahrávky
Čapkových Apokryfů v režii Aleše Vrzáka, začal jsem chvílemi
pochybovat, zda je skutečně znám. Zrcadlily se v nich totiž
tak neuvěřitelně aktuální obrazy společenských vztahů, až se
člověku nechtělo věřit, že poslouchá dílo autora, jehož 70.
výročí úmrtí Český rozhlas připomíná. Na totéž jsem myslel,
když na Nový rok vysílala stanice Vltava rozhlasovou premiéru
hry bratří Čapků Adam Stvořitel, o jejíž uvedení se zasloužil
dramaturg Martin Velíšek a režisér Dimitrij Dudík, který
divadelní komedii také pro rozhlas upravil. V údivu jsem
kroutil hlavou a kladl si naivní otázky: Copak bratři Čapkové
mají čerstvé zprávy z domácí politické scény? Odkud vědí,
jakými jedovatými slinami na sebe prskají představitelé našich
stran? Zažili poslední volbu prezidenta a chování pánů
poslanců, jejichž hlavním posláním je tvrdit, že je to bílé,
když opačná stran řekne, že je to černé? Jak tedy mohou znát
naši dnešní závist, hloupé hašteření, egoismus, narcismus,
zlobu a sveřepou nenávist, která může přerůst až... Strach to
domyslet.
První uvedení Adama Stvořitele (1927) přijala kritika
s rozpaky i výhradami. O příběhu, v němž Adam zničí starý svět
kanónem negace a na boží příkaz stvoří nový, daleko
problematičtější, nežli byl ten starý, se psalo jako o
komedii, která je pouhou ilustrací apriorní filozofické teze,
že je zatěžkána didaktičností, přemírou abstrakce a končí
„trpným smírem místo tvořivého odporu“. Kritici měli v lecčems
pravdu, je to ze hry cítit ještě dnes. Tak proč ji hrát?
Vyjádřil to vlastně již tenkrát její tehdejší režisér K. H.
Hilar, když v ní spatřoval projev „vůle k duchovnímu
odzbrojení, společenské i politické konsolidaci, k vytvoření
kladné atmosféry společenské a občanské loajálnosti...“
Vnímáme-li tedy ještě dnes komedii bratří Čapků jako
obdivuhodně aktuální alegorii naší současné společnosti a
světa, pak to zřejmě znamená, že navzdory krutým dějinným
zvratům, z nichž tvůrci zažili jen část, pociťujeme i v
současnosti nedostatek oné „vůle k duchovnímu odzbrojení“ a
všeho dalšího, co Hilar ve hře našel.
K tomu, že rozhlasová komedie odrážela v mnoha svých pasážích
dnešní skutečnost, výrazně dopomohla i úprava a režie
Dimitrije Dudíka, který její dějovou výstavbu zpřehlednil
zveřejněním jednotlivých aktů a udržel ji ve svěžím
temporytmu. Hlavně však herecký projev představitelů všech
postav vedl k přesnosti, přirozenosti a opravdovosti. Své
velké herectví znovu potvrdil Viktor Preiss. Jeho Adam,
vytvořený zdánlivě jednoduchými nenápadnými prostředky, je
postavou neobyčejně pestrou, vnitřně bohatou, poutavou a
dnešní. Také Alter Ego Ivana Trojana je detailně vykreslenou
figurou věčného šťourala a neustále polemizujícího kritika,
jenž bude navždy nespokojeně volat po svém právu na všechno.
Hezké a přesně tvarované postavy vytvořily i Nela Boudová,
Martina Hudečková a Dana Černá (Eva, Lilith, žena Alter
Egova).
Když v tvůrčím zápalu jeden ze stvořitelů – Alter Ego – stvoří
Dav „konfekčního“ lidu, a ambiciózní vůdce, instruktor
heroismu, poučí tvůrce, že je třeba „dát jim společnou
myšlenku, strčit jim prapor do ruky, zbraně a heslo!“,
pocítíme i dnes pořádný poryv hrůzy, který z komedie zavane.
Co na tom, že Adam Stvořitel bratří Čapků vznikl před více než
osmdesáti lety. |
