|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
Za hranicemi arogance
Ale arogance přece žádné hranice nemá, řeknete si možná po
přečtení titulku, vždyť je schopna blazeovaně překračovat i tu
mez, kterou jsme si my ostatní položili mezi svobodu a
svévoli, dotýkat se i tušeného smyslu života. Já mám ale na
mysli ty hranice, za kterými se z nás samých, arogancí
potrefených, stávají její pasivní spoluviníci. To třeba jedete
městským autobusem kolem přízračného kráteru na pražské
letenské pláni, vnímáte prázdnotu po vykácených stromech,
zásah do prostředí, od jehož brutality se víceméně podařilo
odpoutat pozornost obyvatelstva zástupným tématem venkoncem
legrační stavby Státní knihovny. A celá ta scenérie zmaru je
obstavena, orámována billboardovými plochami s barvotiskovými
výjevy zelené přírody, zvířátek a zamilovaných mladých dvojic.
A na nich texty ducha pragmaticky nepragmatického, vyzývající:
Blíže k přírodě, či Blíže k člověku. Říkám svým synům,
jedoucím zrovna se mnou: Koukněte, sám bych vám nevymyslel
lepší příklad toho, jak to chodilo za bolševika! A oni vskutku
vidí neodčinitelný zásah do života lidí, překrytý perfidní
vizí laskavé přítomnosti a optimistické budoucnosti. A přitom
jde v důsledku o to, aby ještě více aut oddálilo cestu
k přírodě, či od člověka k člověku. Fráze, faleš, farizejství
a za všemi těmi f se nám do očí vysmívá arogance.
Ledacos z toho, co jsem už na těchto místech napsal, snad
dostatečně vypovědělo, že nejsem, neuvažuji jako
pragocentrista. Čechy krásné jsou Čechy mé, ale raději bych,
aby tomu stále ještě bylo i naopak. Prochodil jsem a hromadnou
dopravou projezdil velký kus severních Čech, zamiloval si jej
a rovnoměrně trpěl jeho devastací před- i polistopadovou. Psal
jsem i o tom, že jedním z paradoxů svobodné doby se stala
ztížená možnost cestování, alespoň tedy v rámci země, jíž jsme
se kdysi nestyděli říkat vlast. Nemít nohy, už se leckams
nedostanu; byl jsem svědkem toho, jak zdejší hromadná doprava
zažívala nejprve chaos, pak i pozvolnou odúmrť. Od minulého
roku však byly severočeské autobusy ozdobeny vyzývavým
sloganem, jenž jakoby ústy místních občanů chválí zlepšení
dopravy. Je zvláštní sledovat, jak taková arogance dohání ony
občany k bezmocnému vzteku snad stejně spolehlivě, jako ztráta
zaměstnání. Zdá se, že nejarogantněji se dnes chovají právě ti
poskytovatelé služeb, jichž se, ausgerechnet v globalizované
společnosti, už nelze zříci. Neboť výhodu úplné soběstačnosti
má pramálo z nás, my ostatní musíme podstupovat nekonečný,
vyčerpávající boj s hydrou protimluvu panovačných služeb. A to
zřejmě bez naděje na vítězství, neboť zatím jsou poražení
pouze na straně občanů. Naposledy na Nový rok, kdy se nad
vchodem nového nákupního centra v Jihlavě oběsil Jiří Simon,
dlouho předtím marně protestující proti jeho výstavbě.
Sebevražda se tak stala zároveň gestem bezmoci i posledním
argumentem vášnivé obžaloby. Ale zde jsme přece už za oněmi
hranicemi arogance, zde jde do tuhého, jak se ostatně
neomaleně říká mrtvému člověku! Už nejde jen o pokácené stromy
a zbourané historické stavby, „ustoupivší“ navzdory právu a
morálce zájmům obchodních řetězců a center! Zdá se ale, že
lidé dneška zanechávají takové oběti bez povšimnutí po
stranách své plahočivé karavanní cesty pouští globální
civilizace. A aroganci se naučili obracet vůči sobě navzájem.
Rozum nám říká, že boj proti bezpráví ubírá energii i čas, a
dospělý zaměstnaný člověk obojího nemá nazbyt. A naši mladí,
volným časem obdaření mezulánkové? Ti by se dle výsledků jedné
ankety dokázali zmoci na protest snad jen v případě, kdy by
jim zase jiné služby sáhly na poznanou nutnost svobody
mobilního telefonování. Arogantní mocní naší doby jsou si
zřejmě dobře vědomi, že heslo Blíže k člověku je dnes chápáno
nejspíše právě takto. |
