|
|
 Rudolf
Matys, publicista
Třásničky z potrhaných šatů mediálního jazyka
Je to sice téma vhodné spíš pro „okurkovou“ časopiseckou
siestu, a taky se omlouvám, že obtěžuji s nářkem, který se
jistě podobá házení hrachu na zeď a vázání větru do otýpek,
ale zase mi to jednou prostě nedalo. Jsem sice, pokud jde o
jazyk leckterého mediálního publicistického produktu, už
značně otužilý a jen tak něco mě z rezignovaného klidu
nevyruší, ale ten rozhovor, který jsem nedávno z rozhlasového
éteru vyslechl, to svou mimořádnou jazykovou razancí přece jen
dokázal.
Koncentrovalo se v něm totiž tolik exemplární výrazové
chudoby, zdeúřední floskulovité šablonovitosti ve slovníku,
ukoptěnosti, a zároveň i tolik pro současnost
charakteristických chyb a prohřešků proti pravidlům, ale
zejména proti duchu češtiny, že když vám z něj kousek nabídnu,
budete mě možná podezírat, že jsem si jej pro větší efekt jen
tak vycucal z prstu. Ale věřte, nevycucal, jen jsem si dovolil
graficky zvýraznit jeho zářivé démanty:
„Mějte dobrý večer. Už jste to zkomunikovali směrem k té PR
divizi?!
„Určitě. Její manažer už míří do Brna.“
„A je tohle pro vás o prioritách?
„Ano, už jsme o tom spekulovali, budeme to řešit, nicméně
nevím, jestli to bude nejvíc výhodné taky pro ně. O tom to
bude, na to se budeme soustředit. Když to bude fungovat,
budeme za to rádi.“
„Budete to tedy takhle deklarovat?“
„Určitě. To je pravdou.“
A tak, ve stejném duchu, to běželo dál, až do konce...
Z několika možných „překladů“ tohoto lámání jazyka v kole
nabízím třeba tento:
„Přeju vám dobrý večer. Už jste o tom mluvili s
tím oddělením PR?“
„Ano, jeho manažer už odjel do Brna.“
„Tomu dáváte přednost?“
„Ano, už jsme o tom uvažovali, něco s tím uděláme, ale nevím,
jestli to bude nejvýhodnější taky pro ně. Jako to bylo před
třemi měsíci. Soustředíme se tedy na to. Když to vyjde, budeme
rádi.“
„Ano, to máte pravdu.“
V těch několika citovaných řádcích jsou nahromaděny jazykové
jevy různorodé a ne všechny jsou z hlediska jazykové normy
„chybné“. Některé jsou jenom projevem v kraji se rozmáhající
žalostné vyjadřovací stereotypie, ale to je vlastně ještě
horší. Nevím například, proč málem zanikly „přednosti“ a
existují jen „priority“, proč se pořád někam jenom „míří“,
když se může říci stejně dobře třeba i „směřuje“, „jde“,
„jede“; proč si pozici prostého „ano“ svévolně uzurpovalo
významově zúžené příslovce „určitě“; a proč se chudinka „ale“
krčí před razantně se prosazujícím „nicméně“.
Jak se zdá, už taky asi neexistují věci důležité nebo
podstatné, ale pouze „zásadní“; už spolu nehovoříme a nepíšeme
si, ale jen si něco „komunikujeme“; neprohlašujeme a
nekonstatujeme, ale „deklarujeme“; neuvažujeme, ale
„spekulujeme“. A věci se už nemohou povést, případně prostě
nevyjdou, nýbrž toliko „fungují“, případně „nefungují“. A jako
by se už nevědělo, že „za něco“ je možné třeba děkovat, nikoli
však „být rád“ (to už ovšem není stereotypie, ale vyloženě
chybná vazba!). A co takhle místo „nejvíce výhodné“ říct
„nejvýhodnější? Že by už byl u českých přídavných jmen a
příslovcí úplně zrušen druhý a třetí stupeň? To se mi zatím
jaksi nedoneslo!
Chtělo by se mi ještě cosi připsat o invazi technologické,
ekonomické a zejména bankovnické terminologie a hantýrky,
která nejenže oplývá spoustou anglicismů, ale používá i
originálních anglických výrazů, a občas i celých odborných
sousloví, která bývají pro řadové posluchače až naprosto
nesrozumitelná. Ale o tom až někdy jindy... |
