|
|
Martina Pachmanová,
historička umění, kurátorka
Jak dlouho vám trvalo, než jste mohla pozvat hosty na vernisáž
výstavy, která Miladu Marešovou představila?
 Hodně
dlouho. Na Marešovou jsem přišla v okamžiku, kdy jsem
pracovala na své dizertaci, která se poprvé komplexněji
věnovala genderovým otázkám v moderním českém umění mezi
válkami. Tehdy jsem si začala zahrávat s myšlenkou, že by bylo
záslužné udělat na toto téma výstavu. Shodou okolností za mnou
s podobným nápadem přišel ředitel Moravské galerie Marek
Pokorný. Jenže udělat výstavu, kde by bylo zastoupeno hodně
autorů – či spíše autorek – a kde by se reflektovala zmíněná
problematika, to je projekt pro tým kurátorů na několik let.
Navrhla jsem tedy otevřít genderová témata monografickou
výstavou, a to Miladou Marešovou. Jednak proto, že jsem byla
ve styku s jejími příbuznými, měla jsem přístup k soukromé
sbírce, kde je uložena valná většina jejích prací, a jednak
jsem se do její práce zamilovala. Ohlas, který výstava
vzbudila, mě utvrdil v myšlence, že dělat takové věci má
smysl.
Předpokládám, že když vás Marešová natolik okouzlila, máte
s ní i další plány.
Ano. Zdá se, že zaujala i nakladatele, takže na letošek
chystám dvě knihy. V Academii vyjde po šedesáti letech reedice
vzpomínkové knihy Marešové s názvem Waldheimská idyla. Bude to
vydání rozšířené o její válečnou korespondenci a obrazově
doplněné o dosud nepublikované válečné a těsně poválečné
kresby. A nakladatelství Arbor Vitae vydá její domácí biograf.
O co půjde?
Domácím biografem Marešová nazývala ručně kolážované a
malované diapozitivy, které vytvářela na začátku dvacátých let
pro potěšení rodiny. O několik let tím předběhla jiné
experimentátory s pohyblivým světelným obrazem. Je to naprosté
unikum, na české scéně se s něčím takovým nepracovalo a nemá
to obdoby ani ve středoevropském prostoru. I pro filmové
historiky to bylo překvapení. Jsem z toho nadšená. Tahle část
její tvorby je zajímavá i proto, že Marešová byla svým
způsobem tradiční umělkyně a biograf nevytvářela s cílem
experimentovat, ale pobavit. Zároveň je v něm ale ukryt klíč
k pochopení jejího díla: už jako dvacetiletá se ukázala jako
skvělá pozorovatelka života se smyslem pro ironii i pro humor.
Kniha bude mít podobu komiksu, což ostatně žánrově odpovídá
původnímu projektu.
Co vlastně dělá kurátor?
Donedávna byl kurátor v Česku naprostým samoukem, nic takového
se studovat nedalo. Většina kurátorů jsou kunsthistorici. Mezi
oběma profesemi je ale rozdíl. Kunsthistorik hodnotí umělecká
díla a zařazuje je do historických kontextů. Kurátor tato díla
interpretuje prostřednictvím veřejné prezentace. Kurátoři
současného umění nemusí být kunsthistorici, což ale většinou
neplatí pro kurátory historického materiálu, tam je znalost
dějin umění nepostradatelná.
Jak jste se ke kurátorské práci dostala vy?
Vzhledem k tomu, že jsem se pohybovala mezi současnými umělci,
se to jaksi nabízelo. Důležité pro mě bylo tříměsíční
stipendium, které jsem získala v roce 1993 od aukční síně
Sotheby‘s v jejich vzdělávacím programu v Londýně. Poslouchala
jsem přednášky o poválečném a současném umění, to se na
pražské fakultě vůbec nepřednášelo. Tam jsme víceméně končili
rokem 1900.
Proč musíme za pořádnými výstavami stále ještě jezdit do
Vídně, Paříže, Londýna?
Tak to se zeptejte na Magistrátu hlavního města Prahy.
Je to věc peněz?
Peněz i kulturní politiky, kulturní vize. V Česku se má stále
za to, že kultura si na sebe musí vydělat, že si nejdříve
musíme vybudovat silnou ekonomiku a teprve potom se dostane
prostředků na kulturu. Ale myslím, že je to velice
krátkozraké. Přehlíží se, že kultura sama dokáže vydělat
peníze, protože umění, a to i současné, o němž se traduje, že
je nesrozumitelné, přitahuje značnou pozornost. Kupříkladu co
se týká turistiky, umění by se mělo stát klíčovou strategií.
Lidé by měli nejen objevovat Prahu historickou, ale měli by
sem jezdit i za tím, co co vyvolává aktuální otázky a diskuse.
Vždycky jste se zajímala o umění, nebo váš výběr povolání
ovlivnili rodiče?
Tatínek byl inženýr chemie, maminka pracovala
v administrativě. Vždycky jsem ale tíhla k humanitním oborům.
Na gymnáziu jsem zprvu chtěla studovat jazyky nebo literaturu,
ale ve druhém ročníku jsem tak trochu náhodou šla na přednášku
o výtvarném umění a najednou jsem cítila, že tohle je ono.
Vůbec jsem ale tehdy netušila, že se nějaké dějiny umění dají
studovat. Problém byl pak ovšem v tom, že kunsthistorie se
otevírala, alespoň na Karlově univerzitě, jednou za několik
let. Po pěti letech, zrovna když jsem maturovala, ji otevřeli.
Přijali mě hned, i když si myslím, že v osmnácti jsem na
studium dějin umění ještě nebyla úplně zralá.
Vaše odborné práce se vždy nějakým způsobem dotýkají otázky
genderu. U nás se to slovo málem stalo synonymem pro
feminismus. Proč tomu tak je?
Jsme málo informovaní. Ty věci samozřejmě souvisejí, ale
zjednodušeně řečeno feminismus je ideologický názor, který
chce různými způsoby prosadit rovnost mezi pohlavími, zatímco
gender je určitý vědecký názor pro zkoumání vztahu mezi muži a
ženami a toho, jakým způsobem společnost, politika a kultura
vytvářejí to, čemu se říká ženskost a mužskost. Raději než o
feminismu ale hovořím o feminismech. Plurál naznačuje, že to
není žádná jednolitá myšlenka.
Šárka Vieweghová
Snímky David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 10. února. |
