„Je to prostě mazanej barák“
V překotném kvapu tak řečených osmičkových výročí loňského
roku si málokdo uvědomil, že na jedno z nich se poněkud
zapomnělo. Na podzim roku 1933 začal Československý rozhlas na
své hlavičkové papíry psát číslo popisné 12, a to na třídě
zvané v té době Fochova, později Schwerinova, ještě později
Stalinova, dnes Vinohradská. Ve funkcionalistické budově
architekta Slámy určené především pro Ministerstvo pošt a
telegrafů, původně jen s jakýmsi vejminkem několika kanceláří
a studií pro rozhlasový provoz, se rádio rychle kultivovalo
jak na laboratorním sklíčku a prorostlo budovou od kotelny po
strojovnu unikátního páternosterového výtahu. Od té doby
uplynulo pětasedmdesát let.
Tehdy tu čerstvě pominul stavební ruch, který tu vládne i
nyní. Dědové stavěli, vnukové opravují, udržují... Pokouším se
upnout do reflexní oranžové vesty a na hlavě mi plandá
stavařská přilba. To prý je a ještě pár měsíců bude podmínka
vstupu do rozhlasu. Tedy do toho, co z něj zbylo, a co prý z
něj zase bude.
Kulisy historických dramat
 S
architektem Ladislavem Vlachynským ze společnosti Atelier 90
stojíme před vjezdem na takzvaný dvoreček. Je sice malý
rozměrem, ale velký významem. V marné snaze najít revoluční
hlasatelnu po něm běhali v roce 1945 němečtí vojáci, zatímco
hlasatelé Mančal, Kukral a Kozák se na ně dívali oknem ze
suterénu – tedy pokud zrovna nevolali na pomoc české četnictvo
a české vojsko.
Zdánlivě to sem nepatří, ale člověk si tu uvědomí, že se
neopravuje jen tak nějaká budova, ale reálné kulisy mnoha
historických dramat. Někdy paradoxních. Zatímco při Pražském
povstání tenhle rozhlasový dvoreček na Rudou armádu čekal, v
srpnu 1968 by ji byl jistě rád zastavil.
Vstupujeme na staveniště a architekt Vlachynský jako by moje
myšlenky přímo četl: „Skoro jsme se báli si s tímhle domem
něco začít. Nejen pro jeho historii, ale také proto, že jde o
kulturně-technickou památku. Stavba rozhlasové budovy byla
výjimečná už ve své době.“
Velice kvalitní je samotný návrh od architekta Bohuslava
Slámy. Podařilo se mu prosadit zcela bezozdobnou budovu.
Poslední plány signoval v roce 1930 a v té době vznikl ještě
další požadavek: na nástavbu dvou horních pater – dnes pátého
a šestého. „Z dobového tisku jsme zjistili, že to neprošlo
schvalováním na Magistrátu hlavního města Prahy, ale přitom
nástavba existuje. Zřejmě byl Bohuslav Sláma dobrým
vyjednavačem, protože budova není čtyřpodlažní, nýbrž vlastně
sedmipodlažní. Jsou tu různá polopatra, mezanin, zkrátka
tehdejší úředníky dokázal přesvědčit,“ usmívá se šibalsky
Ladislav Vlachynský.
Důmysl architekta Slámy
 Procházíme
schodištěm, kde bych to měl poznávat, ale nakonec rezignuji.
Tam, kde bylo studio 3, jsou zaslepené dveře, v tradičním
kutlochu režisérů ozvučení pořadů chybí zdi a skrz dveře se
musí po vachrlaté lávce ze dvou prken. Všechno zaprášené, k
nepoznání oholené stěny, odstraněné inženýrské sítě.
Ale pak přichází překvapení z největších. Alespoň pro laika,
který ví, že tam někde za rohem mnohokrát seděl u mikrofonu ve
velkém činoherním studiu 2, případně sledoval herce při
natáčení v legendární „šestce“. Pan architekt se pase na mých
rozpacích, když společně stojíme před čímsi, co připomíná
kostru budoucí zámořské lodi. Do výše desítek metrů se tyčí a
vypínají ocelové nosníky. Zakláním hlavu a tam někde nahoře
rozeznávám tvar kdysi zvukotěsného okna oddělujícího režii od
studia samého.
„Je to k nevíře, že?“ zachytává mě Ladislav Vlachynský, když v
záklonu hlavy mezi úlomky cihel a zbytky kabelů skoro ztratím
balanc. „Architekt Sláma tu použil zřejmě první ocelový skelet
tohoto rozsahu na území Prahy. Navíc jsme tu objevili jistý
detail, o kterém jsme nevěděli.“
Dívám se za ukazovákem pana architekta, který míří kamsi mezi
nosníky. Jsou dva – stropní a podlahový. Nestačil by jeden,
ptám se? „Nestačil. Architekt Sláma navrhl budovu a do té jako
by ještě naházel jednotlivé bedny – bedny o velikosti
rozhlasových studií. Dvojka byla dole od suterénu a nahoře od
šestky oddělená dvoucentimetrovou korkovou deskou, která
zabraňovala přenášení zvuku konstrukcemi. A po té korkové
vrstvě je vidět mezera mezi nosníky. Stejně tak byla vymyšlena
i studia ve dvoře rozhlasové budovy – především orchestrální
jednička. Tady na místě studia 2 jsou vlastně na sobě
postavené čtyři budovy. Je to udělané daleko líp, než jsme si
původně mysleli.“
Tyhle fígle jsou pro laika samy o sobě těžko pochopitelné a
přitom architekt Vlachynský zdaleka nezavršil míru obdivu nad
důmyslem svého předchůdce: „Také založení tohoto domu je
pozoruhodné. Pod budovou rozhlasu, která stojí na svahu (však
to byly královské vinohrady!), probíhají dvě geologická
souvrství. Nahoře jsou libeňské břidlice a tady dole řevnické
křemence. Ty patří k nejúnosnějším horninám v Praze, zatímco
libeňské břidlice jsou únosné nejméně. Navíc jsou hodně
zvětralé a všude jsme nacházeli puklinovou vodu.“
Když stavitelé bouracími pracemi začali s rekonstrukcí
suterénu, narazili na spoustu malých šachet, které vyrovnávaly
tlaky v puklinové vodě a zabraňovaly radikálnímu ohrožení
nosných konstrukcí. „Musíme si uvědomit, že tu stojí jedenáct
tisíc tun kvalitní vítkovické oceli pospojované nýty,“
připomíná pan architekt. „Nýtování se zdá být zastaralé oproti
svařování konstrukcí, ale je výhodnější. Když dojde k nějakému
nenadálému posuvu tlaku, nýty mají vždy trochu vůle, aby tlak
vyrovnaly. Zatímco svár může prasknout a malér je obrovský. Je
to prostě mazanej barák.“
V nervovém centru vysílání
Ladislav Vlachynský uznale kývá hlavou a já za ním klopýtám
rumištěm do další ze zcela neznámých prostor té zcela neznámé
budovy. Budovy, ze které se ovšem po celou dobu rekonstrukce
vysílá! Nevěříte? Taky mě to nenapadlo. Dokud jsme mezi snopy
jisker odletujících od brusiče ocelových prutů na zpevňování
betonu neprošli do suterénu. Kolem nás vyklizené dílny
rozhlasových truhlářů, malířů pokojů a podobně. Do téhle
místnosti jsme chodili fasovat kancelářské potřeby, tady
bývaly hromady pytlů s odpadky určenými k odvozu, támhlety
dveře přece vedou ke kotelně.
 S
jedním kolegou jsme tomuhle tmavému světu pod rozhlasem kdysi
říkávali Stínadla. Bávali jsme se tu přízraků, když jsme tudy
procházeli odpočívat do noclehárny mezi odpolední a ranní
službou na vysílacím pracovišti.
Z úvah a vzpomínek mě vytrhuje nenadálý ruch nějakých deset
metrů před námi. Parta stavařů se tu dohaduje s několika muži
v modrých montérkách, jaké vídám denně na našich údržbářích. A
pak poznávám i je a některé kolegy z Úseku techniky. Na místě
činu se dovídám, že prý někdo prokopl důležité oranžové dveře.
Zdají se mi neprokopnutelné, což zjevně zjistil i někdo, kdo
chtěl dovnitř. Nenašel by tam nic, co by se dalo ukrást. Ale
škodu by nadělat mohl.
Snopy kabelů a panely přepínačů jsou prý nervovým centrem
vysílání a této malé místnosti se musí veškeré hrubé práce
zdaleka vyhnout. Právě tady je totiž rozhlasová budova spojena
se světem. Odtud odchází do éteru zvuk, který se vyrobí ve
vedlejším, moderním Studiovém domě. Skoro mě dojímá, že
historická rozhlasová budova, ač byla vyklizena a její okna na
čas oslepla, se vlastně nikdy neodmlčela.
Starý dobrý páternoster
Parta techniků vzápětí zjišťuje, že asi nešlo o pokus o
vloupání, nýbrž že někdo v úzké chodbě špatně manévroval s
břemenem. Když se s architektem Ladislavem Vlachynským
vynořujeme ze suterénu přímo u přízemní stanice starého
dobrého páternosteru, buším na velkou desku z dřevotřísky, za
kterou si představuji kabiny oběžného výtahu. Vlastně
nepředstavuji. Vždyť tam nejsou a repasují se jinde, ne? Pan
architekt mě ujišťuje, že tam jsou.
„Páternoster dostal výjimku z unijních bezpečnostních norem a
může dál sloužit. Za poslední dobu hodně sešel, jeho interiér
odpovídal normalizačním normám designu – umakartové stěny s
imitací dřeva. Bylo těžké najít firmu, která by páternoster
erudovaně dokázala opravit, ale podařilo se to a je to vlastně
jedna z prvních věcí v právě rekonstruovaném rozhlase, která
je hotová. Za těmi dřevotřískovými deskami je úplně nový
páternoster vyvedený ve světlém dubu.“ Prý bude stejný, jak ho
znali pracovníci rozhlasu ve třicátých letech.
Jak se s architektem Ladislavem Vlachynským loučíme, stihne mi
ještě říct, že rozhlasový vestibul bude taky původní. Uvidíme
ho konečně tak, jak vypadal před zásahem pumou během revoluce
v květnu 1945.
„Jaký máte k budově rozhlasu vztah po nějakých pěti letech
práce nad plány její rekonstrukce?“ ptám se ve chvíli, kdy
vracím přilbu a svlékám barevnou vestu. „Tady je na místě
hlavně pokora. Architekt Sláma ten barák udělal dobře a my to
máme přizpůsobit současným požadavkům. Tečka. Ale to víte, že
za tu dobu už k budově rozhlasu svůj vztah mám. Třeba když
jsem před rekonstrukcí navštívil studio 1 a sledoval nahrávání
symfonické hudby, stačilo pár taktů a věděl jsem, že to
opravdu má smysl. Je znát, že se vracíme do normálu. Staráme o
to, co nám je osudem svěřeno.“
Tomáš Černý, rozhlasový reportér a hlasatel
Foto archiv a Milada Kozderková |
