|
|
 Radek
Baborák,
sólohornista berlínských filharmoniků
Díky vašim návratům domů vznikly v loňském roce i nové snímky
hornových koncertů českých mistrů 18. století – F. X.
Pokorného, F. A. Rösslera-Rosettiho a J. V. Sticha-Punta,
které jste natočil s Pražským komorním orchestrem a jako
sólista jste si je zároveň také od nástroje dirigoval. Proč
právě tyto koncerty?
Impulz vzešel od Českého rozhlasu: český interpret by měl
natočit v prvé řadě díla českých skladatelů. A toto jsou vedle
Mozarta a Haydna základní koncerty hornového repertoáru. Je
zajímavé, že zrovna Stichův koncert, jehož autor byl hornový
virtuos, je pro dnešní nástroj nejhůře hratelný. Snažil jsem
se proto při interpretaci kombinovat dnešní způsob hry
využívající ventily s technikou alikvotních a takzvaných
cpaných tónů, která se používala kdysi. Myslím, že je i
zvukově zajímavé pokusit se přiblížit tomu, jak tyto koncerty
ve své době zněly.
Všichni autoři, jejichž díla jste nahráli, patří k české
hudební emigraci. Pokorný a Rosetti působili v několika
německých šlechtických kapelách, Stich-Punto utíkal z Čech
přes Německo a osud ho zavedl i do Londýna a hlavně do Paříže.
Jako byste měli něco společného také jste prošel několika
německými „vévodskými dvory“...
To je nenahraditelná zkušenost. Odešel jsem především
z ekonomických důvodů, oni možná také. Člověk se pak ovšem
setká s lidmi, s kterými by se jinak nesetkal, může od nich
čerpat. Ať už jde o sólisty, kteří se stali mými spoluhráči
v komorní hudbě, nebo o dirigenty. Do Mnichova nebo Berlína
jezdí pravidelně jiní než sem – Ozawa, Barenboim, Mehta,
Haitink – a vidět je při práci je nesmírně obohacující.
Při nahrávání koncertů starých českých mistrů jste se ovšem
obešli bez dirigenta. Jak se diriguje od horny?
U takového menšího obsazení není dirigent nutný; myslím, že
znám tyto skladby lépe než některý dirigent a práce je nakonec
rychlejší. Snažil jsem se dodržet jednotné frázování a
dynamiku orchestru a sebe jako sólisty. Pokud zrovna nehraji,
držím nástroj v jedné ruce a druhou mohu vést spoluhráče;
nejde o ryze dirigentské gesto, natáčeli jsme a stačilo trochu
naznačit, o co mi jde. Nejdůležitější je se navzájem
poslouchat, dávat pozor, co hraje kolega vedle mne, a najít
jednotu.
Máte v tomto ohledu velké zkušenosti z vlastního ansámblu,
Baborak Ensemble, s kterým pravidelně vystupujete a natáčíte.
Navíc na lesní roh hrajete od osmi let...
Ano, a přijde mi, že hraji vlastně celý život. Nevzpomínám si
na žádné období, kdy bych dělal něco jiného. Hned v počátcích
mne profesor Karel Křenek vedl k tomu, že jsem se každé ráno
ještě před školou hodinu rozehrával, po škole jsem šel k němu
na hodinu, večer nebo v podvečer byly zkoušky různých ansámblů
– dechovky, dechový kvintet, hornový soubor. Měl jsem hornu
v ruce několik hodin, ale vlastně jsem neuměl cvičit. Musel
jsem se to naučit až někdy ve třinácti letech, když to
profesor Křenek zjistil. A to už jsem málem nastupoval na
konzervatoř k profesoru Bedřichu Tylšarovi. Samotného mne
nebavilo něco nacvičovat. Dnes bych si klidně hrál na nástroj
celý den – prohlížel a přehrával bych si partitury, nové
noty... Ale na to není čas. Před natáčením nebo koncertem
ovšem cvičím několik dnů pravidelně, ale maximálně hodinu ráno
a večer.
Říká se, že některé orchestrální party pro lesní roh jsou
těžší, než u sólových koncertů...
Snad jen u Richarda Strausse, a to ještě jenom v operách. U
Mahlerových symfonií je spíš problémem délka díla, náročná
sólová místa všichni znají, protože se hrají na konkursech.
Obtížnější je najít při hře správný výraz. V Brahmsově
symfonii je například sól jen několik. Když z deseti not
člověk zkazí tři, není to moc úspěšná bilance. V koncertu je
not několik tisíc a pět nepovedených není žádný problém. A
také to zkazím jenom sobě, ne ostatním.
Jana Vašatová, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Foto Jarka Šnajberková |
