|
|
 I
bez otce se dá dobře psát
Rozhlasová publicistka Alena Zemančíková (1955) si na svůj
knižní debut náležitě počkala – a k tomu do knížky s
evokativním názvem Bez otce (vydané nakladatelstvím Mladá
fronta) složila pouhých dvanáct textů, které vznikaly
v rozpětí let 1991–2007. Střídmost tu však posloužila účelu,
tj. dobré literatuře.
Říkáme textů a máme na mysli poetiku povídek a drobných próz
ze šedesátých let: Vaculíka, Klimenta, Lustiga, Putíka. Čili
syntézu beletrie s novinářskými žánry, nejčastěji reportáží a
fejetonem. Autorčin styl je literární tam, kde je křehce
„zbásňováno“ ústřední téma knížky, tedy celoživotní trauma
ženy dospívající bez otce, a tudíž neschopné trvale
harmonického soužití s mužským elementem. Postupy novinářské
se hlásí o slovo zejména ve svižných a rázných popisech, při
vykreslování situací, které se nejčastěji odehrávají v
pohraničí severozápadních Čech.
Hybatelem všech povídek je vypravěčka sama a látkou ke
zpracování je pak její „neúplná“ osobní historie. Zemančíková
své fiktivní alter ego nasvětluje z mnoha úhlů: střídá přitom
ich-formu s er-formou, obhlíží hrdinku očima minulých
generací, neváhá pro barvité vykreslení jejího tragického
údělu sáhnout k podobenstvím a projekcím do typických zástupců
zvířecí říše. Jde jí v patách celou knihou – ba vstoupí za ní
i do kostela, kam zrazovaná a zklamávaná žena přichází hledat
poslední z možných útočišť.
Próza Bez otce je knihou, v níž se snoubí terapie s uměním.
Nutkání předat život papíru se tu zdárně potkalo s citlivým a
přesným viděním a delikátně uměřenou formou. Jak řečeno
zkraje: střídmost tu posloužila účelu, tj. dobré literatuře.
Radim Kopáč, literární kritik a publicista |
