|
|
 Mlčení
s Boženkou aneb
Co se nepovedlo
Nebýt dokonalý není hřích a umět si to přiznat je přednost –
řekli si rozhlasáci ze stanice Praha a rozhodli se na
internetu zveřejňovat „veselé příhody z natáčení“. To, co
obvykle prosviští běžným vysíláním a zatahá za uši jen pár
pozorných posluchačů, si tak nyní lze přečíst černé na bílém.
A je to věru veselé počtení!
Rozhlasovým přebrebtům, trapasům a vůbec všemu, co se zkrátka
nepovedlo, byl vyhrazen speciální web rozhlas.cz/prereky.
„Vtipné historky z vysílání se vybírají poměrně složitě. Ne
vše, co nám se zdá vtipné, opravdu pobaví, a to, co přijde
zábavné posluchačům, může být pro nás za mikrofonem pořádné
trauma, ke kterému se jen neradi vracíme,“ říká redaktorka a
moderátorka Českého rozhlasu 2 – Praha Světla Magni.
Na políčku v jetelíčku...
Ona sama doplatila na rozhlasové studio bez oken. „Ve studiu
nevidím, jak je venku, a to pak klidně radostně pravím: Slunce
dnes vyjde v 6.52. Ale ono už přitom nějaký čas putuje po
obloze, prostě jsem se spletla o hodinu,“ vzpomíná Magni na
jednu z chvilek, kdy si živě představovala, jak si asi
leckterý posluchač ve slunci zalitém pokoji ťuká na čelo.
 Nedávno
Světla Magni zažila pocit, kdy by se v ní krve nedořezal. V
Odpoledním kolotoči běžela poradna Rodinné finance ekonoma
Zdeňka Simaichla. Ten právě odpovídal roztrpčenému posluchači,
když tu komusi ve studiu pípnul mobilní telefon. Moderátorka
hosta nejdřív zpražila vyčítavým pohledem, situace se ale
otočila v okamžiku, kdy se ozvalo opravdové vyzvánění.
„Můj pohled se změnil na hluboce omluvný a zároveň šílený.
Vrhla jsem se na svou tašku a hrabala někde na jejím dně, kde
vyhrával můj mobil a celý národ se právě od čmeláčích medvídků
dozvídal, že: Na políčku v jetelíčku, tam, kde potok pramení,
dobře je nám po tělíčku, zákonem jsme chráněni, sosáčkama
sosáme, bez přestání to samé, do pěti, do pěti musíme být u
maminky v doupěti...“
Písničku z oblíbeného dětského večerníčku v té chvíli Světla
Magni proklela a sama dělala „mrtvého brouka“. Naštěstí host
ve studiu nevypadl z role a začal ještě hlasitěji mluvit do
mikrofonu. „Včelí medvídky tak alespoň na chvilku přehlušil.
Během těch několika vteřin jsem ale vypotila snad kilogram
váhy,“ přiznává Magni.
Filozof na toaletě
Do dob spolupráce s Otou Nutzem se při vzpomínání na
nezapomenutelné okamžiky v rozhlasovém studiu vrátil ředitel
Českého rozhlasu 2 – Praha Jiří Vejvoda. Jednou si do
někdejšího diskusního pořadu Káva u Kische pozvali významného
českého vědce a filozofa. „Na natáčení přišel v dohodnutý čas,
probrali jsme předpokládanou chronologii témat a délku
věnovanou každému z nich. Poté náš vzácný, leč roztržitý host
požádal, zda si může odskočit, než se do toho dáme naostro.
Labyrintem rozhlasových chodeb jsme ho zavedli až před pánskou
toaletu, vrátili se do studia, seznámili zvukového technika s
naší představou o natáčení a při srkání kávy zdvořile čekali,“
líčí Vejvoda.
 Když
uplynulo deset minut, zdvihli oba moderátoři obočí. Když
uplynulo dvacet minut, znervózněli. Čas natáčecí frekvence
ubíhal, začaly se kupit náklady, ale nevznikalo nic, co by je
ospravedlnilo. „Po půl hodině jsme odhodili stud stranou a
vnikli na toaletu. Voláme, ťukáme, nikde nikdo. Co se proboha
mohlo stát? Byli jsme bezradní. Mobil náš vědec nevlastnil.
Jak a kde jej sehnat?“
Poděkovali technikovi, zrušili frekvenci a začali shánět
alespoň domácí telefonní číslo jejich nevyzpytatelného hosta.
To se po další půlhodině zdařilo. S trochou obav vytáčeli
Vejvoda s Nutzem číslo. Co když to zvedne jeho paní a
zneklidní, kam se génius poděl? V telefonu se ovšem přihlásil
jejich ztracený host.
„Hrome, co tam děláte, když máte být tady na natáčení, chlape?
Co se s vámi proboha stalo?“ ptali se. Vysvětlení bylo prosté.
Ať už přišel během nutné úlevy či následném mytí rukou na
cokoli, vehnala se vědci do hlavy nutkavá myšlenka, která ho
odvelela do naprosto jiné dimenze. „Vyšel na chodbu, před
očima vzorce a abstrakta, zcela zapomněl, kde a proč se
nachází a spokojeně odešel domů, zapisovat si, co jej napadlo.
Dneska už se tomu směju, ale tenkrát jsme, přiznávám, hodně
zuřili. Jediné, co nás se situací smířilo, byl fakt, že se
nejednalo o živé vysílání,“ dodává Vejvoda.
Duté zvuky z Havany
U místnosti, kam i králové chodí sami, ještě chvíli zůstanene.
Bývalá zpravodajka Českého rozhlasu v Německu Zita Senková
dobře zná starou rozhlasáckou zásadu, že před živým vysíláním
v rádiu platí nepsaný zákon: nejíst oříšky, nejezdit výtahem a
... nezamykat se na toaletě. Právě poslední poučka se jí před
časem málem stala osudnou na sjezdu CDU v Essenu. Před vstupem
do vysílání si totiž ještě odskočila. A jak už asi čtenář tuší
– zámek v kabince se zasekl.
„Zůstala jsem uvězněná. A podle zákona schválnosti na
toaletách nikdo další nebyl. Nejdříve jsem zkoušela, zda bych
mohla nějak vylézt či podlézt, což se samozřejmě ukázalo být
neschůdným. Pak jsem začala i bušit na dveře kabinky. Vše
marné. Mobil! Blesklo mi hlavou a v brožuře pro novináře,
kterou žurnalisté na sjezdu dostávali, jsem hledala číslo, na
kterém by mi pomohli,“ promítá si zážitek Senková.
V brožuře našla ale pouze kontakt na občerstvení pro novináře.
V nouzi je i bufet dobrý, a tak na číslo zavolala. „Muž na
druhém konci drátu mě nenechal ani domluvit a řekl, že na
jídlo je snad v deset hodin ráno docela brzy. A zavěsil,“
popisuje reportérka. Nevzdala to a zavolala ještě jednou,
tentokrát už byla úspěšná. Než ale dorazili zámečníci, kteří
ji z kabinkového vězení vysvobodili, absolvovala živý vstup do
vysílání – z toalety.
Toaleta se Zitě Senkové připletla do reportérského života
ještě jednou. V polovině devadesátých let minulého století
byla na reportážní cestě na Kubě. Mobilní telefony nebyly,
místní telefony nefungovaly a ty funkční byly odposlouchávány.
„Po pár neúspěšných pokusech odtelefonovat reportáž jsme se s
redakcí dohodli, že příspěvky natočím na kazetu, kterou pošlu
po redaktorce Lidových novin do Prahy. Plánovala totiž návrat
o týden dřív než já,“ nastiňuje Senková.
Ideální plán – ovšem měl jeden háček. Reportérka v rušné
Havaně nemohla najít klidný kout, kde by nehučel ventilátor,
nehrála muzika, nezpívali Kubánci či aspoň nekdákaly slepice.
Jediným vhodným „studiem“ pro účely natáčení tak byla opět
toaleta. „Neměla jsem na výběr, natočila pár příspěvků a
poslala je domů. Když jsem pak po návratu potkala mistra zvuku
Zdeňka Sedláčka, sjel mne pohledem a pravil: ‚Hele, ty tvoje
reportáže měly tak příšernej, dutej zvuk! Tys to snad točila
na záchodě, či co?! Tenkrát netušil, že se strefil do
černého,“ prozrazuje Senková.
Jak se tluče máslo
To Robert Tamchyna se Světlanou Lavičkovou neměli při natáčení
na Šumavě o ticho rozhodně nouzi. „Naším průvodcem měl být
pamětník, kterého nám doporučili na obecním úřadě. Ten moudrý
a vážený muž, kronikář a písmák ale raději mlčel, než aby
vzpomínal. Miloval ticho a samotu. Okolní civilizace mu byla
vzdálená a lidi, natož pak ti s mikrofonem, ho vlastně
obtěžovali. Jeho vyprávění bylo sice zajímavé, ale jen těžko
srozumitelné. Když hovořil, rozuměl mu snad jenom ten, kdo
přímo odezíral z jeho úst,“ vzpomíná Tamchyna.
 Podobná
situace nastala, když host, který měl následující den v živém
vysílání popsat, co se děje ráno v mlékárně a hlavně jak
vzniká máslo, za sebe na poslední chvíli poslal náhradnici
– paní Boženku. „Kdo nepoznal stres živého vysílání, netuší,
jak je každá vteřina ticha nekonečná. A zvlášť když se
spolehnete na znalosti hosta, který při včerejším vyprávění
‚nanečisto‘ tak skvěle promlouval,“ vysvětluje Tamchyna.
Host ovšem nedorazil a paní Boženka se v Dobrém jitru styděla.
Pokud vůbec odpovídala, tak jenom velmi krátce. Nejraději měla
otázky: Je to tak? Nebo: Máme pravdu? na které stačilo
odpovědět: Ano nebo ne. Čas běžel, reportéři se potili a
horečně přemýšleli jak ze šlamastyky vyváznout. Pak jednomu z
nich začalo cukat v koutcích. „Je to jen letmý záchvěv, ale
pokud se mu poddáte a nestačíte ho zaplašit včas, začíná
souboj profesionality, úcty k vašim hostům ve studiu nebo v
terénu a nervové činnosti. Někdy stačí jenom drobná poznámka
typu ‚to si potom vystřihnete, že?‘ pronesená ve chvíli, kdy
se vysílá živě, a nic už změnit nejde – spustí se mechanismus
jindy očistného, teď ale skrývaného, polykaného a přerývaného
smíchu, který nastupuje jako nezadržitelná lavina,“ upozorňuje
Tamchyna na jednu z nástrah živého vysílání.
S Boženkou se prý jako první rozloučila Světlana Lavičková.
Odvrátila hlavu a kolegovi naznačila, že tohle nezvládne. Za
chvíli kapituloval i on. „Máslo jsme nechali na půl cesty mezi
krávou a snídaní, hýkající jsme se rozloučili v mlékarně i s
posluchači u přijímačů a rychle odcházeli. Byl to záchvat
smíchu, který nešlo zadržet. Nepomáhalo nic. Zbytečné byly i
kapesníky na tvářích. Utíkali jsme do náruče technika Jindry
Jeníčka, který stejně jako Boženka asi dodnes nepochopil, co
je tak směšného na přípravě másla,“ uzavírá Tamchyna.
Ty jsi Petr, nebo Pavel?
Noční můrou rozhlasáka před mikrofonem jsou i pověstná „okna“.
Své o tom ví moderátorka Pavla Jelínková. Jak prozradila na
webu věnovaném přebrebtům a trapasům u rozhlasového mikrofonu,
občas se jí stane, že zapomene jméno některého ze svých
rozhlasových kolegů.
„Čas od času se v živém vysílání potýkám s oříškem, jestli je
kolega, se kterým si takzvaně předávám slovo, křestním jménem
Jan, Pavel, Petr nebo Jiří. Situace pak vypadá asi takto: „Ve
studiu vítám kolegu... ehm... který vás bude provázet
vysíláním v příštích hodinách a je to... hm... no, dobře se
známe, ale teď mu nějak nemohu přijít na jméno...“ svěřuje se
Jelínková. Situace se pak podle ní vyvíjí podle toho, jestli
zmíněný nepojmenovaný kolega jen nechápavě, případně zlomyslně
mlčí a šklebí se, nebo je solidární a napoví. „Někteří to
berou jako hru a smečují slovy: Tak si počkáme, jestli se
trefíš,“ dodává moderátorka.
V přehlídce roztomilých i vážných příhod, které přineslo
rozhlasové vysílání, bychom mohli pokračovat ještě dlouho –
nezdary se zkrátka nevyhýbají ani rozhlasákům. Laskavý
posluchač však jistě promine, vždyť jak praví klasik, pokud
neděláte chyby, pravděpodobně spíte. Ale to, uznejte, se zas
nedá dělat rádio...
René Kočík
Foto Khalil Baalbaki
|
