|
|
 Rudolf
Matys, básník a publicista
Dvě strhující mementa
Veřejnoprávní ČT2 i Český rozhlas Leonardo vysílaly od 31.
května do 9. června, tedy přesně ve dnech, kdy před 59 léty
probíhal „proces s Miladou Horákovou a jejími společníky“,
vůbec poprvé kompletní autentické nahrávky z tohoto otřesného
justičního divadla, jakož i z masivních propagandistických
kampaní, které kolem onoho zločinného lžiprocesu rozpoutala
poúnorová moc. Mezi rozhlasem a televizí se při přípravě obou
cyklů rozvinula čilá spolupráce, posluchači rozhlasové podoby
mohli vzápětí „přeladit“ a sledovat rovněž verzi televizní.
Logicky se tedy nabízí srovnání.
Desetidílný televizní cyklus, Proces H., jehož jednotlivé
části měly stopáž 52 minut (měřeno celoevropskými televizními
standardy je to zcela unikátní délka!), vsadil víc na mluvu
dokumentů samých a na syrovou „příběhovost“ procesu, a bylo
jistě silným „zážitkem“ vnímat až nelidskou fanatičnost nebo
naopak pobavenou cyničnost prokurátorů, soudců, obhájců či
naorganizovaného publika, vidět zblízka do zlomených i hrdých
tváří obžalovaných, snímaných anonymním kameramanem ve
službách StB – což vše hlavní tvůrce cyklu, režisér Martin
Vadas posílil i umnou a nápaditou prací se střihem...
Strašlivé, a bohužel pořád aktuální memento!
Rozhlasový dokument byl mnohem delší (10x90 minut), úplnější
(kompletní zvukový záznam ostatně pocházel z rozhlasového
archivu, televize v tom roce 1950 ještě neexistovala a
připravovaný film zůstal nedokončen) – a absenci vizuálního
zážitku vyvažoval hlubší analytičností. Tým deseti redaktorů
pod vedením široce erudovaného, nápaditého a neobyčejně
pracovitého Marka Janáče (měl značnou zásluhu i na televizním
počinu) přivedl před mikrofon ty nejzasvěcenější historiky,
právníky, psychology, kteří obšírně a velmi zajímavě
nasvěcovali problematiku tohoto exemplárního aktu právní zvůle
i technologií totalitních manipulací veřejným míněním, a to
z nejrůznějších úhlů, od portrétů zúčastněných přes analýzu
toxického, psychopatologického klimatu této temné a
zúzkostněné doby, až po průhledy do širokých mezinárodních
kontextů. Účast těchto specialistů byla tedy významnější než
ve verzi televizní, která, mám aspoň trochu ten dojem,
přesvědčila možná víc ty už přesvědčené...
To ovšem ani trochu neznamená, že bych chtěl tyto rozhlasové
dokumenty jakkoliv nadřazovat nad televizní, ty i ony jen
vycházely, a to úspěšně, vstříc odlišným specifikům svých
médií. Ale je mi přinejmenším velice líto, že se o televizním
počinu hovořilo nesrovnatelně víc a častěji než o verzi
rozhlasové, ta pro jiná média jakoby málem neexistovala – a
přitom tolik obětavé a svrchovaně kvalifikované práce bylo do
ní evidentně uloženo!. Jistě: především pro svou délku se
tento cyklus nemohl vejít jinam, než do programového schématu
digitální, potažmo internetové stanice Leonardo, která je
zaměřena především na populárně vědecké pořady a zatím
nedisponuje širokospektrální, „masovou“ posluchačskou obcí.
Ale přece jen je na tom rozdílu ohlasu zase jednou vidět, jak
přesvědčivě dnes vítězí princip vizuální nad auditivním,
obrázek nad „pouhým“ slovem, a to, máme-li na mysli hlubší
promýšlení historické skutečnosti a nejen pouhou evokaci
silného emocionálního zážitku, v pořádku rozhodně není. |
