|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Knížky dětství
Bylo to v době, kdy bylo zvykem rodičů malým dětem číst. Tak
dlouho, než se to naučily samy.
Tenkrát jsem poznal veverku Zrzečku a taky brášku, který se
jmenoval Lajdáček.
Další knížku jsem už četl sám. Obsahovala několik příběhů.
Nejraději jsem měl vyprávění o manželích, kteří byli tak
nevýslovně líní, že se přeli i to, kdo z nich má vstát a
opatřit něco k jídlu. Nakonec jim autor umožnil, aby zůstali
ležet v posteli. Stačilo, aby jen luskli prstem a už jim
přiletělo k snědku, co si přáli. Nakonec si v bezmezné lenosti
a chtivosti přál jeden z nich sud piva, který oba lenochy svou
vahou v posteli zahubil. Nevzpomenu si už na autora, ale soudě
podle pointy příběhu to musel být jistě Čech.
Jeho jméno bych však těžko nalezl ve slovníku spisovatelů.
Příběh o dvou lenoších mne fascinoval. Mnohokrát jsem se k
němu vracel a vychutnával jsem každou jeho řádku.
Další příběh byl o ženě, která nemohla pochopit, že prádlo se
nevypere samo od sebe. Stála nad ním a jedla buchty. Když se
dozvěděla, že k praní je zapotřebí lidského sádla, sháněla ho,
aby ho přidala do necek. Nechápala, že se při práci musí
zapotit.
Mluvím o knížkách dětství.
Nějak se připletly k pohádkám a k oblíbenému Ferdovi,
příjmením Mravenec. Dostaly se mi do rukou dřív, než jsem
poznal Rikitana, Štětináče a Rychlonožku, dřív než se objevili
Tom Sawyer, strýček Tom, Robinson, Vinnetou, D'Artagnan nebo
hrabě Monte Christo.
Některé jsem dostal od rodičů, jiné od strýců a tet, kteří
nebrali doporučení o kvalitní dětské četbě moc vážně. Dodnes
jsem jim za to vděčen.
Příběhy o veverce Zrzečce mi přiblížily přírodu. Bylo to také
poprvé, kdy jsem na konci knížky pocítil smutek. Bylo to ve
chvíli, kdy Zrzečka na poslední stránce odešla se svým
partnerem do vzdáleného lesa.
Neměl jsem ještě nejmenší ponětí o samečcích a samičkách, o
biologických a přírodních zákonech. Později, když mi začalo
být záhadné, proč se tolik lidských párů vodí za ruce, hledal
jsem vysvětlení toho jevu a nahlédl jsem tajně do jedné z knih
v rodičovské knihovně. Jmenovala se Matka a dítě. Obrázek ženy
v jiném stavu mi však způsobil takový šok, že jsem knihu
raději odložil a prchl znovu od reality, ke knížkám o majoru
Bigglesovi, který útočil ve svém letadle na nepřítele a
netoužil se rozmnožovat.
Bráška byl lajdáček, manželé byli lenoši a Zrzečka byla naopak
pilná. Podobala se tak Ferdovi a jiným pracovitým zvířátkům.
Dokonce i pes Žerýk byl tak ochotný, že pomáhal Hurvínkovi při
učení.
Četl jsem tyhle knížky s pocitem, že zvířátka jsou rozumná.
Autor mi sice neprozradil, kam veverka na konci knížky odešla,
kam ji vlastně poslal, ale dodnes si jsem jistý, že její vztah
s partnerem nekončil u soudu sporem o oříšky nebo o nárok na
hnízdo.
Podobné situace a ošklivosti nepatří do tohoto druhu dětské
literatury. Jsou vyhrazeny psaní, jemuž říkáme – krásná
literatura.
Myslím si, že knížky o lenoších a veverkách, označované často
jako triviální literatura, mají svůj význam.
Když malý člověk začíná číst, vytváří si důležitý návyk. Bez
ohmataných knížek, o kterých tu mluvím, bez příběhů, které
teoretik často označí za „barvotiskové“, „zjednodušující“ či
„vzdálené životu“ bych se jako dospělý kluk později nepustil
lehce do četby jiných knih. Bez lehkého pohnutí, jež jsem
kdysi pocítil nad odchodem veverky do neznáma, bych později
asi těžko projevil zájem o osud Raskolnikova.
Domnívám se, že podobné knihy četl i kluk, který se později, v
dospělosti, stal kritikem. Neumím si představit, že by se už
jako chlapec vrhl na paní Bovaryovou a neprojevil zájem o
Rychlé šípy. Občas mám dojem, že mnohý teoretik na tyhle
chvíle zapomíná. Tváří se tak, jako by si nikdy nehrál na
policajty a zloděje, ale seděl kousek dál od našeho křoví a
nahlížel do Franze Kafky.
Od chvíle, kdy jsem byl kluk už uplynulo mnoho let. Přesto
doufám, že se mne při četbě knih, které čtu dnes, zmocní
podobný pocit, jaký jsem měl, když jsem poprvé naslouchal
příběhu o neuvěřitelných lenoších.
Nezapomínám ani na veverku. Nepochybuju o tom, co autor sice
nenapsal, ale co bylo na konci knížky zcela jasné: veverka s
přítelem spolu žili šťastně a spokojeně až do smrti.
Přál bych si, aby tenhle obyčejný a mnohokrát opakovaný konec
potkal častěji i moderní literární hrdiny. |
