Číslo 28 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem a prezidentem Herecké asociace.
Václavem Postráneckým.

Londýn převážně rozhlasový

Prkna vržou. Přecházím opatrně z jednoho rohu nevelké místnosti, kde stojí cembalo, k protilehlé krbové římse. Starší paní, průvodkyně a hlídač v jedné osobě, ochotně vypráví, kde co v domě kdysi bylo. Brook Street číslo 25. Šestatřicet let zde bydlel Georg Friedrich Händel. Žádné jiné město s ním není tak spojeno jako Londýn. Neměli bychom spíše používat anglickou podobu jeho jména – George Frideric Handel…?

Právě z tohoto pokoje, kde se odehrávaly zkoušky se zpěváky, kde komponoval a přijímal návštěvy, bude za pár dní BBC vysílat do celé Evropy, i k nám na stanici Vltava, komorní koncert. Na den přesně 250 let od chvíle, kdy o patro výš domácí pán zemřel. Saský skladatel, v anglické metropoli mimo jiné učitel hudby a operní podnikatel, byl od roku 1723 prvním obyvatelem nově postaveného domu a dochované podlahy i dřevem obložené stěny evokují tu dobu zcela věrně: tady skutečně žil.

Program letošního letního festivalu BBC Proms obsahuje také oratorium Mesiáš s účastí řady mládežnických sborů. Je to jen jeden příklad za mnohé, dokládající, že Händela Británie přijala za svého.

Teď je ale jarní večer a v anglikánském kostele svatého Jakuba nedaleko Picadilly se koná pravidelný koncert duchovní hudby. Dirigent Duncan Aspden se s amatérským sborem St Peter’s Singers z Hammersmithu a Chiswicku ze západní části Londýna a s příležitostným orchestrem dobových nástrojů a dobrými sólisty právě vypořádává úctyhodným způsobem s partiturou rozměrného oratoria Saul. Hudba má styl a výraz, křehkost i monumentalitu. Velkoměsto okolo si žije po svém, ulicemi se pohupují patrové červené autobusy, mezi nimi roje bachratých černých taxíků, ale lidé, kteří si koupili vstupenku – a je jich tu určitě stovka, se ochotně nechávají vtáhnout do úplně jiného světa.

Byli jste už letos na Proms?

Těžko v tuto chvíli věřit, že jsou mezi nimi možná i ti „legrační“ Angličané, kteří letos 12. září opět zaplní Royal Albert Hall a budou v nejrůznějších oblečcích a čepičkách křepčit, skandovat, tleskat, mávat vlajkami, balonky a transparenty, hvízdat, vytrubovat i dojatě společně zpívat při posledním programu hudebního festivalu Proms... Last Night of the Proms – výjimečný večer patřící zcela typicky k britskému společenskému životu. Tradice a současnost. Dvě ingredience se zde mísí často, starobylé a konzervativní se propojuje s moderním a třeba i výstředním. Last Night, to je party, rituál, milovaná událost, show, národní manifestace a také koncert. Vybavuji si ten loňský, kdy se poprvé konal v režii dirigenta s jinou mateřštinou, než angličtinou – šéfa Symfonického orchestru BBC Jiřího Bělohlávka.

„Máme dva miliony posluchačů týdně. To je v Británii pěkné číslo,“ odpovídá u vltavského mikrofonu šéf BBC Radio 3 Roger Wright, současně ředitel festivalu. Je to podle něj měřítko úspěchu, ale ne jediné. „Pokud by tomu tak bylo, pak bychom nevysílali koncerty, ale jen CD pomocí elektronického výběru. A nehráli bychom nic jiného než Mozartův Klarinetový koncert a Vzlétajícího skřivana od Ralpha Vaughana Williamse. A pak bychom vlastně neměli důvod existovat,“ říká.

Každý večer koncert

Posluchači podle něj vnímají Proms převážně jako otevřenou nabídku, dostupnou, poskytující vzhledem k vynaloženým prostředkům dobrou hodnotu... A současně vnímají Proms jako zábavnou, neformální záležitost. „Ale i ti poučenější často některé kusy, dokonce ty známé, slyší poprvé živě. Takže v dramaturgii musíme zohlednit ty, kdo poslouchají poprvé, ty, kteří slyší skladby poprvé na vlastní uši, i ty, kteří naopak znají hodně,“ pokračuje. Jedinou otázkou, na kterou nemá odpověď, je, kde jsou všichni ti lidé, kteří chodí na Proms, v zimě.

Proms, to je pospolitost. Jsou přes sto let staré a zavedené. Jsou pojmem. Na koncerty můžete přijít, jak jste. Jejich dramaturgie je kombinací přístupné klasiky, samozřejmě v nejvyšší interpretační kvalitě, méně známých věcí i nové hudby. S postupem let čím dál víc zahraničních umělců, čím dál víc žánrů. A čím dál víc nebudou chybět ani zábavnější projekty, multimediální, směřující k rodinám s dětmi. V sále, v Hyde Parku i na webu. Nic podle Rogera Wrighta nenasvědčuje tomu, že by lidí ubývalo, že by měli menší zájem o hudbu. „Ještě stále jde především o obsah. Je na nás, prezentovat známou hudbu novými způsoby,“ říká.

Sál pro šest tisíc lidí

Dějištěm festivalu je Royal Albert Hall. Aréna s mnoha vchody, síň obklopená kruhovou chodbou. Uvnitř monumentální varhanní prospekt, kupole, akustika... Venku si nelze nevšimnout přenosových vozů a obytných karavanů BBC, transparentů s logem festivalu – a na jednom místě tabulky s upozorněním, odkud lze stát frontu k večerní pokladně. Za pět liber, což opravdu není mnoho, seženete na ten den lístek k stání. Možná i proto se hovoří o Proms od počátku jako o velmi demokratickém festivalu: není prostě jen pro ty majetnější. Do sálu by se vešlo až deset tisíc lidí, ale na koncerty pouštějí platících diváků „jen“ kolem šesti tisíc. I tak na vás dýchá v obrovitém interiéru při vyprodaném koncertu neopakovatelná atmosféra. Tvoří ji plné ochozy, srdečné reakce posluchačů, prostor k stání v přízemí uprostřed sálu, kde může být až tisícovka lidí. Kouřit už se nesmí, ale vnést si pití v plastové láhvi je možné i dnes. A na místech k stání se může na zemi nejen sedět, ale i ležet. V Británii, kde se smí chodit a polehávat v parcích po trávě, to vlastně nemusí zas až tak překvapit...

Pro někoho je ta nejtypičtější Británie v červených telefonních budkách, v šedých  kamenných domech s krbovými komíny, v holých kopcích a krátce střižených trávnících. Pro jiného je naopak ztělesněna moderními projevy masové kultury, etnickými menšinami a fotbalem. Proms to vše umí spojit, jsou festivalem s více než stoletou tradicí, ale plným lidí se soudobými prožitky. Promenádní koncerty, zkráceně Proms, zahájil dirigent Henry Wood v roce 1895. Už další rok i na nich mimochodem zazněla hudba Antonína Dvořáka, který od roku 1884 podnikl do Anglie devět cest.

Na Proms je rozhlas přítomen od dvacátých let, televize od let poválečných. Letos festival začíná 17. července. Stanice BBC 3 zprostředkuje přímé přenosy všech 76 hlavních koncertů. „Je jedna věc, kterou musíte vzít v každém případě na vědomí, když máte rozhlasovou stanici: že totiž nikdy neuspokojíte v jednom okamžiku úplně všechny své posluchače,“ vypráví Roger Wright. „A pak je druhá věc, kterou musíte přijmout: nikdy nepotěšíte všechny své kolegy. A tak nevyhnutelně přicházejí debaty o poměru mezi hudbou a slovem, o vyvážení prezentace hudby a koncertů, o vybalancování poměru mezi živou hudbou a nahrávkami, o podílu klasické hudby a dalších žánrů, v našem případě jazzu a world music, v klasice o vyváženosti nové tvorby a přívětivější hudby... Je to vždy takové žonglování. Bez debat je ale jasné, že tou nejdůležitější věcí, kterou během roku vysíláme, jsou Proms. Je to totiž nejznámější britský hudební festival, i pro BBC událost číslo jedna. A publikum o festival projevuje obrovský zájem. Takže se prostě automaticky očekává, že Proms vysílat živě budeme! Je dokonce mnohem pravděpodobnější, že bychom vyvolali mnoho otázek, kdybychom tak nečinili,“ tvrdí ředitel.

Stále objevovaný Martinů

Sál v kulturním centru Barbican je plný, očekávání velké. Na programu jarního abonentního večera orchestru BBC je koncertní uvedení opery Julietta Bohuslava Martinů. V titulní roli Magdalena Kožená. V auditoriu jsou i příznivci české hudby z řad Britské Dvořákovy společnosti, která letos slaví 35 let existence. Zájmové společenství sdružuje na 700 lidí propojených zájmem o hudební kulturu bývalého Československa. U některých hraničí s celoživotní láskou. Jsou mezi nimi znalci, sběratelé nahrávek a pravidelní návštěvníci „českých“ akcí, na které jsou ochotni jezdit i stovky mil. Někteří se učí česky řada z nich rozhledem a detailními znalostmi, ačkoliv jsou to hudební amatéři, předstihne možná i nejednoho tuzemského odborníka. Klíčovou osobností je už po léta muzikolog Graham Melville-Mason, v minulosti pracovník BBC. Má řadu přátel mezi nejlepšími českými hudebníky a nenápadně stojí za mnoha akcemi propagujícími v britském teritoriu českou tvorbu a interpretační umění. Je zde také.

Dirigent Bělohlávek se svým orchestrem už koncertně uvedl Janáčkovy opery Výlety pana Broučka a Osud nebo Foersterovy houslové koncerty. V příští sezoně provedou všechny symfonie od Martinů. S tělesem má velmi dobré vztahy. Jaký musí být dirigent, aby se mu s muzikanty dařilo? „Měl by být vždy sám sebou, otevřený a získávající kontakt s hráči ne na základě triků, ale na základě ponoru do hudby a otevření se jim – a potom snad i publiku,“ odpovídá. S ředitelem tělesa shodně zdůrazňuje, že být v britské metropoli jen „vyslancem české hudby“ by ovšem bylo poněkud málo.

Vzpomínám si nicméně, jak inicioval v Londýně už před jedenácti lety celý týden věnovaný hudbě Martinů. Uzavřel ho koncertním uvedením opery Řecké pašije. „Na rozdíl od mnoha nyní vyzdvihovaných avantgardistů zůstane Martinů na seznamu nejvýznamnějších hudebníků 20. století,“ řekl mi tehdy Graham Melville Mason. Martinů vzbudil v roce 1998 upřímný zájem. Nejinak tomu je teď, v březnu 2009, u Julietty. V kuloárech je po koncertě možné slyšet vyjádření typu – vůbec jsem nevěděl na co jdu, ale je to skvělé, že?

Po Händelových stopách

Oxford Street. Obchody, zástupy lidí. Stačí ale pár kroků a je tu klidná oblast u Händelova domu, sousedícího s podobným, v němž kolem roku 1968 bydlel představitel jiných hudebních žánrů Jimi Hendrix. Dnes jsou domy propojeny a oba využívá muzeum Handel House. Zadní bizarní trakty tmavých cihlových domů, dvorky a průchody, to vše ještě připomíná staré časy. Stejný pocit ostatně vyvolává starý Londýn neustále, ať už jsem před Buckinghamským palácem v parku plném narcisek, u někdejšího královského paláce St. James Palace, nebo u divadla Haymarket, kde mívaly premiéry Händelovy opery.

Je tomu tak i na Hannoverském náměstí se stromy uprostřed. Král Jiří, Händelův chlebodárce jak na kontinentu, tak na ostrovech, býval hannoverským kurfiřtem. Sem, do kostela sv. Jiří, skladatel chodil. A sem také Händelovo muzeum, zaštiťující v Londýně letošní jubileum 250. výročí skladatelova úmrtí, situovalo na 2. července premiéru oratoria 25 Brook Street, které objednalo. Libreto zachycuje Händelovy dny z doby dokončování oratoria Jephta. Dílo nastudoval sbor St. George's Hanover Square a orchestr London Handel Players. Autory má hned čtyři – jsou jimi mladí britští skladatelé Mark Bowden, Larry Goves, Chris Mayo a Charlie Piper. Händelův odkaz žije, tak jak bohatě žije i svobodný a korektní Londýn, příjemně konzervativní, nezbavující se naštěstí hluboce zakořeněných tradic – společenských i hudebních.

Od té doby, co je mezi Francií a Británií tunel a co existují nízkonákladové aerolinie, je stále menším problémem zaskočit do Londýna a prozkoumávat tyto tradice. Starý titulek zpráv, spíš ostrovní vtípek „Fog over Channel. Continent isolated“ dostává nový obsah: I v případě, že je nad kanálem La Manche mlha, evropský kontinent už izolován není.

Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava

Snímky autor