|
|
Václav Postránecký,
herec, prezident Herecké asociace
 Ví
se o vás, že jste byl ryzí talent od dětství. Jaké byly vaše
herecké začátky?
Takové všelijaké. Začínal jsem jako dítě, které ještě neumělo
číst a psát. Pro mne to nejprve byla hra, poději výtečná
příležitost, jak se ulejt ze školní docházky. A herectví jsem
nepovažoval za úctyhodné povolání.
Z jakého důvodu?
Měl jsem tehdy před očima příklad pana Marvana ve filmu Vzorný
kinematograf Haška Jaroslava. Hrál jsem s ním v povídce s
křečky. Bydleli jsme oba ve Strašnicích. Sváželi nás
k filmování a dítě brali jako první. Když jsme přijeli dřív,k
jeho vile, paní Marvanová mi vždycky dala čokoládu – ona tomu
říkala čokoláda, ale bylo to kakao. Jaroslav Marvan byl velice
přesný... Jak se mělo jet, Marvan vstal a šlo se. Přesně na
minutu Znali jsme se také z rozhlasu. A mně ho jako dítěti
bylo líto, že ho tak honěj. Tehdy jsem si umiňoval: nikdy
nebudu hercem, je to tak ponižující! A že si najdu jiné
povolání.
O jakém jiném povolání jste přemýšlel?
Chtěl jsem být samostatným umělcem. Malířem nebo sochařem. Že
by mi do toho nikdo nekecal. Aspoň jsem si to takhle zpozdile
představoval. Bohužel, i tito umělci jsou vydáni napospas
všelijakým podržtažkům a jiným dobrákům.
Co nakonec rozhodlo?
Musel jsem rychle vypadnout z domova a jediné, čím jsem se
mohl živit a dostávat za to peníze, bylo divadlo, protože
v něm jsem byl zběhlý. Ani bych neříkal talentovaný. Osvojil
jsem si jen řadu dovedností – ti kolem mne je neovládali
jednoduše proto, že neměli takové příležitosti jako já.
Měl jste nějaké učitele?
Herectví jako umění jsem začal vnímat až díky Ivanovi
Knotkovi, Romanovi Mecnarowskému a Lolkovi Hajdovi v Uherském
Hradišti. Ti mi vyložili, jak co mám číst, jak mám na co
koukat. Až tam jsem do hraní zapojil i hlavu, předtím to bylo
jen takové komediantství.
A vzory?
Byl jsem dychtiv poznání a samozřejmě jsem spíš vyhledával
lidi erudované, plné myšlenek. Ale získával jsem i praktické
dovednosti. Vzpomínám si, jak jsme před čtyřiceti lety dělali
v Brně první Pašije, kde jsem hrál svatého Jana...
To byly ony slavné, později zakázané Pašije?
Ano, režíroval je Evžen Sokolovský a Krista hrál Ladislav
Lakomý. Posluchači druhého ročníku JAMU byli stejně staří jako
já, ale já ve srovnání s nimi byl už hodně otřískaný člen
souboru se mě ptali: „Jak to děláš, ty bejku, že jakmile začne
Pieta, snímání z Kříže, pokaždé ti vyhrknou slzy?“ Zasáhla
Vlasta Fialová, která hrála Pannu Marii: „Jestli to někomu
prozradíš, tak mi začneš vykat.“ Ona věděla, že to umím, a
nejspíš se i domýšlela, že to umím od ní. V Brně bylo od koho
se učit, dominovali tam Josef Karlík, Rudolf Jurda, to byli
velehráči. Josef Husník, Jaroslav Dufek, Laďa Lakomý, to pro
mě byla zahrada, ze které jsem pilně česal. Se Zdeňkem Kaločem
se tam tehdy omladily poměry...
Za chvíli vás čeká představení Lucerny, v režii Vladimíra
Morávka. Jak se vám hraje – pod Morávkem?
Nelíbí se mi všechno, co ho napadá, ale pracuje se mi s ním
dobře. Řada lidí si myslela, že na sebe budeme nepřátelští,
ale to je omyl. On dokázal říct, že jsem i přesto, že nesdílím
jeho pohled na divadlo, pracoval velmi profesionálně a k jeho
spokojenosti. Když jsem uviděl nakresleného toho Vrchního, měl
mít holínky. Šel jsem za Morávkem a řekl mu: „Pane režisére,
já vám ty holínky zahraju. Obujte mi je, až když se mi to do
generálek nepovede.“ A on na to přistoupil. Mám střevíce.
Josef Mlejnek, básník a publicista
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 30. 6. |
