|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Pozapomenutý hitmaker
Ve středečním cyklu Radiodokument uvedla Vltava počátkem
června vzpomínkovou hodinku Aleny Kožíkové a Tomáše
Vondrovice, nazvanou Sám já chodívám rád... Vzpomínalo se na
mnohostranného, oblíbeného a uznávaného umělce Josefa Grusse
(1908–1971), člověka, jehož dílo masově přežívá v jakémsi
nezvyklém odtržení od svého tvůrce.
Tím nechci říci, že vše, nač sáhnul, bylo geniální, ale toho
živého je až překvapivě mnoho a nejde zdaleka jen o texty
známých evergreenů. Už název pořadu byl převzat z jeho
písničky pro filmovou satiru na detektivky Těžký život
dobrodruha (1941), jejímž byl spoluscenáristou (stejně jako
kultovního Kristiána, do něhož napsal Oldřichu Novému i
nestárnoucí song Jen pro ten dnešní den). Je rovněž autorem
jedné z nejslavnějších swingovek Slunečnice z filmu Hotel
Modrá hvězda (rovněž 1941).
Zaujatou, přirozenou a autentickou průvodkyní večerem byla
umělcova neteř Alena Kožíková, která zpracovala dochovaný
rukopis Grussových „Antipamětí“; některé pasáže ovšem zazněly
i v jeho vlastní interpretaci, jak se dochovaly v rozhlasovém
archivu.
Mladý Josef Gruss strávil několik sezón na mimopražských
scénách, zkusil si „cestující společnost“ i avantgardu po boku
E. F. Buriana. K několika jeho písním napsal opět nesmrtelné
texty, například Chlupatý kaktus či Má panna je v Panama sama.
S avantgardou pokračoval v Osvobozeném divadle (1929–30) a
v kabaretu Červené eso, který založil s Burianem a napsal pro
něj pásmo Loď živých. Pak už ale neodolal druhé nabídce K. H.
Hillara a v pětadvaceti letech se stal jedním z nejmladších
herců Národního divadla, kde jej s oblibou obsazoval především
Jiří Frejka.
Ve fatálním roce 1948 se Gruss dostal poprvé a naposledy
k filmové režii. Výsledkem je jedna z nejlepších českých
filmových komedií všech dob, Hostinec U kamenného stolu, dílo,
které prakticky nemá chybu, scénářem počínaje a obsazením a
skvělými hereckými výkony konče. My jsme ale slyšeli zdrcující
kritiku tehdejších Lidových novin, jejíž ideologická
předpojatost duněla absurditou. Autor bohužel nebyl uveden,
ale tuto „milosrdnost“ považuji za nepřijatelnou: škůdci české
kultury by neměli být ponecháváni v anonymitě. (Příznačné:
prorežimní podlézavost nepomohla, Lidové noviny byly záhy poté
zlikvidovány).
Všechny tyto reálie, prokládané Grussovými písničkami, byly
však jen pouhým pozadím živého pořadu, který střídal vzpomínky
neteře na milovaného strýčka s pasážemi z jeho textů,
interpretovanými jedním z našich nejmuzikálnějších herců
Hanušem Borem. I on přispěl intimní vzpomínkou, vždyť dodnes
užívá mistrův smoking, který podědil.
Z barvitého dokumentu vyzněl portrét Josefa Grusse jako
všeobecně oblíbeného, skromného celoživotního optimisty,
humoristy na jevišti i v civilu, sběratele a mistrného
vypravěče anekdot, člověka obdařeného mnohými talenty, který
si své umělecké upozadění v posledních dvaceti letech života
alespoň navenek nijak zvlášť nepřipouštěl. Nezaznělo, že si
občas zahrál i v dnešní televizní klasice (Příběh dušičkový,
1964), že vydal čtyři humoristické knížky, že napsal řadu
rozhlasových pořadů a her a v rozhlase působil i jako herec.
Proto si na závěr dovolím výzvu studentům uměnovědných oborů:
nenechte ležet tuto bohatou látku ladem; už jenom rozhlasová
tvorba Josefa Grusse je téma na originální monografickou
diplomní práci! |
