|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Kdopak nám to píše
Pokaždé, když zapnu počítač, nestačím se divit, kolik dopisů
mi do něj naskáče během pár hodin mé nepřítomnosti. V dobách
předpočítačových náležela dopisu jistá vznešenost a závažnost.
Nestačilo psát, ale bylo také třeba koupit obálku, známku a
pak ještě dopis hodit do schránky. Ten, kdo takto činil, neměl
zbytí nebo mu na obsahu opravdu záleželo. S korespondencí
počítačovou, zvanou elektronická či krásně česky „mejlová“, je
tomu jinak. Psát i doručovat můžete, aniž byste se zvedli od
stolu, a ať klepnutím na klávesnici pošlete dopisů deset nebo
tisíc, na účtu to nepoznáte. Píše tak kdekdo. Nevadí, že není
co říct. Hlavně, když je co poslat.
Počet dopisů, kterými si na mě někdo od svého počítače
vzpomene, dennodenně roste a přitom není pochyb: Vyjádření
těch, které znám, nebo mi píší pracovně, jsou v čím dál větším
nepoměru se sděleními poslanými mi jakýmsi programem. Na každý
dopis, který obdržím osobně, připadají desítky vzkazů, výzev,
nabídek a proseb, jejichž příjemcem jsou spolu se mnou tisíce
jiných lidí. Takové nevyžádané elektronické poště se všeobecně
po anglicku říká „spam“, ale já ta čtyři písmena hodnotím po
svém jako doklad konání sprostého, padoušského, arogantního a
mrzkého.
Pro ty, kdo se mu věnují a připravují jiné o čas, mám už
v počítači založenu zvláštní složku, do níž mi spamy
automaticky padají. Občas však mezi ně zabloudí zpráva, kterou
bych neměl přehlédnout, a tu před odstraněním onoho
elektronického smetí musím alespoň podle názvu přehlédnout, co
se mi to vlastně anonymně sděluje.
Velká část oslovení je svým způsobem zdravotní. Pohodlné židle
a postele (hlavně z Německa) a k tomu medikamenty (především
z anglosaského světa) na hubnutí, proti prasečí chřipce nebo k
povzbuzení mužné síly. Kdo jí chce mít ještě víc, tomu se
nabízí (z Německa i z anglosaského světa) jisté tělesné
úpravy, po nichž, jak praví předmět sdělení, „ženy po vás
budou šílet“. Ženy, které již zřejmě šílejí předem, se
ohlašují ruskými jmény, ale činí tak anglicky. Zpravidla
„ztratily mé telefonní číslo“ nebo se „právě nudí“ a vybízejí
k popovídání nebo rovnou „nezapomenutelné schůzce plné lásky a
vzájemné harmonie“. Z Afriky přicházejí nevyzpytatelnými
cestami elektronické pošty prosby o pomoc s vyzvednutím
několika set miliónů dolarů. Stačí sdělit údaje o sobě a svém
bankovním účtu a pár desítek milionů dolarů umrtvených na
kontě oběti železniční katastrofy je mých. Říká se tomu
„odměna za přispění“. K penězům možno přijít i přihlášením se
o výhru v holandské loterii. Zatím jsem tak neučinil, ale
kupodivu vyhrávám každý měsíc. A pravidelně též dostávám
nabídku na rychlé a spolehlivé získání amerických akademických
titulů případně „nádherných hodinek za nádherné ceny“.
Dívám se na ten katalog tužeb o několika stech položkách a
ještě než ho smažu, bleskne mi hlavou, že tahle sázka na iluzi
dokonalého zdraví, krásy, výkonu, bohatství, vzdělání a
žádoucích věcí se musí odesilatelům vyplatit. A tak nevím, co
je víc skličující: Zda obtěžující maily, nebo fakt, že snad
nakonec někoho – neobtěžují. |
