|
|
Svět podle Hirsta
Zásluhou ředitele Galerie Rudolfinum Petra Nedomy se můžeme ve
zdejších výstavních prostorách do 30. srpna setkat s ukázkou
díla jednoho z nejpopulárnějších, ale i nejdiskutovanějších
výtvarných umělců současnosti Damiena Hirsta (narozen 1965).
Fakt, že tento autor dosáhl v současném uměleckém světě
hvězdné pozice, nás může zajímat, leč nemusí ovlivňovat náš
úsudek; současné umění je více než dříve závislé na
mechanismech mediálního iluzionismu a o skutečné kvalitě
vypovídá spíše nezávislé zhodnocení kontextu a konotací díla
než chvalozpěvy přítomné v kurátorských textech.
 První
mezinárodní úspěch získal Hirst už v roce 1993 na benátském
Bienále, o dva roky později se stal laureátem Turnerovy ceny.
Slávu mu přinesla provokující, poněkud panoptikální díla – na
poloviny rozříznutá kráva a ovce, instalované ve formaldehydem
naplněných vitrínách. Svým pojetím tvorby, spíše naznačujícím
a tázajícím se než sdělujícím, pobouřil mnohé diváky – i ty,
kteří se v současném umění orientují. Nutno přiznat, že jak
provokace, tak „kladení otázek“ jsou dnes přístupy globálně
nadužívané, vyčerpané a vposledku zbytečné. Postmoderna ovšem
dokázala mnohým vyčerpaným modelům vdechnout život, vrátit do
uměleckého diskurzu pojem kýče a galerizovat a medializovat
jednoduché nápady, k jejichž rozvinutí by dříve postačovala
tužka a papír a jejichž obsah odpovídá intencím studentského
humoru. Postmoderní situace se stala příhodným kulturně
sociologickým podhoubím také pro hnutí Mladých britských
umělců, jehož protagonistou se Hirst stal.
Nelze říci, že by tito mladí mužové na nic nenavazovali:
v jejich díle nalezneme manýristickou syntézu grotesknosti a
hyperrealismu, hojné využívaní readymades (nalezených
předmětů), stejně jako zúročení všech předchozích úsilí o
estetickou subverzi – v tomto světle se Hirst jeví být dobře
informovaným postmoderním umělcem par exellence. Jeho
specifickým přínosem je pak umocnění, hyperbolizace oněch
povýtce juvenilních témat, odmítnutí jejich hlubší filozofické
transformace, používání významových „krátkých spojení“, ještě
kratších, než jaká svého času sloužila surrealistům. Mladický
strach ze smrti (dle autora má právě mládí ke smrti nejblíže)
se projevuje nutkáním zaklít ji a zalít do akvárií
s formaldehydem, a zajistit tak podobám života alespoň
muzeální věčnost na způsob exponátů patologických sbírek.
„Ochutnávka“ Hirstových prací v Rudolfinu nese autorovo
poznávací znamení, působí chladně, odosobněně až klinicky.
Dvojice zakrytých těl na pitevních stolech s naturalismem
odhalených pohlaví, olbřímí popelník s myriádou nedopalků,
zdánlivě strukturalistické obrazy vytvořené z kvant muších
těl, asambláž v nemocniční skříňce, parafrázující utrpení
apoštolovo...
Život, láska, smrt jsou velkými tématy Damiena Hirsta. A také
věda a náboženství. Vše uchopeno a pojato jaksi naschvál,
příznačně pro postmoderní konceptualisty generace, jež si
přivykla travestovat i samu morálku. Hirstovo dílo tak může
být chápáno jako projev špatného vkusu, dekadentní výraz
úzkosti z nadcházejícího konce – i jako nové pojetí krásy.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik
Foto Astrup Fearnley Collection |
