|
|
Petr Sís, ilustrátor, spisovatel a grafik
Před časem proběhla v Praze a v Plzni výstava fotografií
vašeho otce Vladimíra Síse a kameramana Josefa Vaniše z cest
do Tibetu. Bude ještě k vidění?
 Ano,
pan Vaniš už sice také zemřel, ale jeho synovec se o to
postará. Líbí se mi spojení míst, kde se výstavy konají –
v Plzni v synagoze, v Praze ve františkánském klášteře na
Jungmannově náměstí. K těm fotkám to jde moc dobře, protože
jsou z doby, kdy Tibet ještě nebyl dušen Číňany. Táta s
Josefem Vanišem byli vlastně jedni z posledních, kdo tamní
spiritualitu zaznamenali. Z jejich fotek jsou dojatí i sami
Tibeťané, kteří žijí po celém světě, protože nic takového už
neznají. Já tam nikdy nebyl, znám Tibet jen z tatínkova
podání.
A díky jeho vyprávění i fotkám jste napsal knížku.
Šel jsem v duchu po jeho stopách. Když knížka vyšla, tatínek
ještě žil. Kdyby chtěl, mohl se do Tibetu ještě podívat. Ale
už tam nejel, nechtěl vidět, jak moc se tam všechno změnilo.
Občas myslím na to, co by říkal tibetské současnosti...
Na vaší květnové výstavě Vždy připraven – Diskotéka Petra Síse
byly k vidění zajímavé dobové rekvizity: jukebox, sektorový
nábytek, magnetofon Sonet duo... Proč?
Výstava vzešla z mé knihy pro děti Zeď aneb Jak jsem vyrůstal
za železnou oponou, v níž jsem chtěl hravou formou přiblížit
pocity dítěte a teenagera v socialistickém Československu
padesátých až sedmdesátých let. Dobový pokoj vymyslel můj
nakladatel Joachim Dvořák a všechny ty artefakty měly divákům
umožnit snazší pochopení toho, co ta doba znamenala, jaká byla
její omezení. Proto tedy nábytek, jaký jsem kdysi nesnášel,
křeslo, z něhož lidi přepadávali... A ovšem Sonet duo – vždyť
tyhle magneťáky byly základem všeho! Stahovali jsme na ně
z Rádia Luxembourg praskající a vrzající hudbu...
Jak se Zeď líbila v Americe, kde si život v totalitním režimu
asi dokáží jen těžko představit?
Velmi. Dostával jsem dopisy od dětí – učitelky jim asi řekly,
ať mi napíšou. A psaly, že si nedovedou představit, že by
nesměly mít dlouhé vlasy a nosit džíny. Pak jsem taky dostával
dopisy od lidí, kteří něco podobného zažili, protože pocházeli
třeba z východního Německa, Litvy či z Maďarska. Posílali mi
smutné příběhy ze svého života, ze života za železnou oponou,
které ještě nikomu nevyprávěli.
U nás totalitu nevnímají všichni negativně, leckdo na ni
vzpomíná velmi rád...
 Jistě,
a nemusí to být jen zastydlí svazáci, ale třeba ti, kdo tehdy
prožívali pěkné mládí. Bylo jim dvacet, byli zamilováni do
nějaké Marušky nebo Jardy a teď říkají, že to byly nejlepší
časy v jejich životě. Já psal Zeď hlavně proto, aby si lidé
uvědomili, jak málo stačí ke zvratu režimu. Vždyť v roce 1946
byly volby ještě svobodné, demokratické, a přitom se už v té
době nepozorovaně připravoval únorový puč.
Hodně komunikujete se svými čtenáři – na veřejných čteních,
výstavách i besedách. Děláte to rád?
Jistě, ale raději mám méně organizovaná setkání. Nejhezčí je,
když narazím na někoho, kdo řekne, že má chlapečka, který
skoro nečetl a najednou skrz moje knížky začal objevovat svět.
To je ta největší pocta.
Pochyboval jste někdy o smyslu své práce?
 Po
teroristickém útoku v New Yorku v roce 2001 jsem dost dlouho
váhal, co dál. Zrovna jsem pracoval na knize o Darwinovi a
říkal jsem si, že nějaké romantické příběhy o někom, kdo žil
kdysi dávno, nemají ve světě násilí a krutosti žádnou cenu.
Hodně mi pomohlo, když jsem se na jedné akci autorů dětských
knih seznámil s mladým černošským spisovatelem, který mluvil o
stejných pocitech. Dodalo mi to sílu. Společně jsme pak došli
k názoru, že pořád vyrůstají děti, které chtějí poznávat svět.
A že jim nejde říkat: Rosteš do světa, který je plný zla,
raději se nauč střílet!
Agáta Pilátová, publicistka
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 11. srpna. |
