Číslo 34 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s ilustrátorem, spisovatelem a grafikem.
Petrem Sísem.

Jak Renée Flemingová bojovala s počasím

„Teď už se těším domů za dcerami, byla jsem v Evropě dost dlouho, od května,“ usmívá se světoznámá americká sopranistka na operního redaktora Ivana Rumla nedlouho poté, co dozpívala poslední přídavek. Krátký srdečný rozhovor uzavírá na stanici Vltava v přímém přenosu půldruhahodinový českokrumlovský recitál Renée Flemingové neopakovatelným způsobem.
Stan za pódiem, zázemí umělkyně během jejího open-air koncertu, je tak blízko přenosovému vozu a moderátorskému stanovišti, že by bylo hříchem nezkusit ji oslovit s mikrofonem, říkáme si před začátkem programu a zkoušíme, co by se s tím dalo udělat.
Organizátoři festivalu zanedlouho přinášejí předběžný souhlas. Renée Flemingová je na takové kousky zvyklá. Vždyť sama v Metropolitní opeře, když neúčinkuje, klepe v roli moderátorky přímých přenosů s kameramanem o přestávkách na šatny kolegyň a vyptává se jich, jak se jim zpívalo.
Zprostředkovává tak do světových kinosálů bezprostřední atmosféru v zákulisí a zlidšťuje hvězdné výkony vynikajících interpretů, mnohdy i velkých celebrit. Ostatně, sama ze sebe také nic nedělá – jsem jako každá jiná zaměstnaná žena, jen prostředí, ve kterém se pohybuji, je výlučné..., tvrdí.

Hvězda maximálního formátu

Pořadatelé na volný termín proslulé pěvkyně čekali dlouho. V letošním roce, kdy oslavila padesátiny, konečně uspěli. Získali hvězdu maximálního formátu, o kterou se přetahují světové metropole. Flemingová byla ochotna stát se dokonce tváří festivalu.
Získala za to možnost navštívit město, které se musí snad každému Američanovi jevit zcela neskutečné – jako kulisy postavené k natáčení nějakého historického filmu. „Cokoli staršího dvou set let považujeme za zázrak,“ komentovala umělkyně s milým sebekritickým pousmáním pověstný americký úžas nad evropskými památkami.
Český Krumlov, malebně až pitoreskně se tísnící kolem zátočin Vltavy pod skaliskem se zámkem, nezklamal. Uličky starého města jsou plné obchůdků, kavárniček a restaurací. Jedna z nich, na náměstí, je dokonce čínská; lampiony a typické ornamenty soutěží s renesančními nástěnnými malbami a dřevěným stropem. Jinde, i v domě na Latráně, kde sídlí festivalové ústředí, lze koupit pizzu. A na několika místech se prodává staročeský trdelník.
Úplně nadšena je ovšem Renée Flemingová z barokního zámeckého divadélka s dochovanými dobovými kulisami, skutečné rarity, která nenechá chladným ani Evropana, zvyklého na starobylost přece jen víc.

Přítelkyně pana prezidenta

Sobotní večer v polovině července je nezvykle studený, obloha šedočerná, stále to vypadá na déšť. Festival riskuje, rozhoduje se ponechat koncert v Pivovarské zahradě.
Pódium je ovšem kryté, řady sedadel pro VIP, tedy čestné a významné hosty, také. Na ostatních bílých plastových židlích, jsou jich stovky, leží úhledné igelitové balíčky – pláštěnky.
Auditorium v zahradě s čistou zelenou trávou a ovocnými stromy, v prostoru odděleném od města i od řeky starobylou zdí, se pomalu zaplňuje. Přichází také Václav Havel, zachumlaný do dlouhé šály.
Když zpívala Renée Flemingová v roce 2003 v pražské Smetanově síni k Havlově poctě, to už skončilo jeho prezidentské funkční období, vyznala se z obdivu k němu. Je jedním z největších současných vizionářů, je to velký myslitel, pro mě výjimečný člověk, řekla tehdy.
Po koncertě s ním seděla až do půl třetí do rána, povídali si o velice vážných věcech – o citlivosti na některé věci, o české národní identitě, o budoucnosti, o náboženství...
„Bylo to pochopitelně vzrušující, zajímavé. Byla jsem nadšena,“ prohlásila tehdy.
Setkali se už dříve v Bílém domě, kdy ji Václavu Havlovi představil prezident Bill Clinton. „Dosažení a udržování určité interpretační úrovně otvírá dveře podobným diplomatickým zkušenostem, což miluji,“ nechala se Flemingová v Praze slyšet.
Vrátila se k tomu i při letošním setkání s novináři, když zmínila, jak zpívala ve Washingtonu před inaugarací na koncertě pro Baracka Obamu.
„Uvolnili mě ze zkoušek v Baden-Badenu na čtyřiadvacet hodin, abych mohla přiletět. Vystoupili jsme před stovkami tisíc lidí. Byl to neskutečný zážitek,“ vzpomínala na samý počátek roku.

„Mjesičku na nebi chlubokem“

Pro Český Krumlov připravila Flemingová Rossiniho, dvě árie od Verdiho – niternou Desdemoninu z Otella a rozvernou z opery Sicilské nešpory, zajímavou ukázku z u nás neznámé Korngoldovy opery Die Kathrin… a pochopitelně i Dvořákovu Rusalku.
„Mjesičku na nebi chlubokem,“ bojuje trochu s češtinou. Árii obdařuje některými překvapivými klouzavými glissandy, vokály jsou však lahodné a vyrovnaný rozsah hlasu od temných spodních tónů do nepřepínaných výšek skvělý. Tak jako celý večer.
Čísla navazují za sebou, dirigent mezi některými ani neodchází z pódia. Moderátorům přímého přenosu zbývá minimum prostoru. Flemingová v radách pro mladé zpěvačky zdůrazňuje mimo jiné důležitost soustředěného vyprecizování techniky.
„Pokud ji nemáte, trápíte se. Mně to trvalo deset let. Dnes ale zpívám bez jakékoli námahy, mám při zpěvu stejný pocit, jako když mluvím,“ tvrdí.
Posluchačský dojem z jejího vystoupení tato slova potvrzuje, i když je pro auditorium zcela amplifikované a ozvučení není příliš citlivé, ale připomíná koncert úplně jiného žánru.
„Rusalku chápu jako příběh o lásce, o tom, jak se pro ni vzdá všeho. Je to velmi lidské,“ říká sopranistka, která roli ztvárňuje od devadesátých let opakovaně i v Metropolitní opeře.
Letošní jarní série představení, dirigovaných Jiřím Bělohlávkem, nadchla prý ředitele divadla Petera Gelba natolik, že udělá vše pro to, aby se Dvořákova pohádková opera dostala také do nabídky přenosů pro světové kinosály a na DVD.
„Češtinu se musím memorovat, některé zvuky jsou těžké... Ale je to krásný jazyk,“ prohlásila Flemingová na letošní tiskové konferenci.
Její praprarodiče před sto lety přišli do USA z Prahy. Babička, díky níž budoucí pěvkyně slýchala v dětství češtinu doma, však po úmrtí své matky spálila všechny dopisy, a tak už dnes neexistují záchytné body, které by americké umělkyni pomohly najít v Čechách nějaké stopy k možným příbuzným.
Flemingová česky nehovoří, ale povědomí o kořenech ve střední Evropě zůstává. Možná i proto zpívala v roce 1996 v Nelahozevsi, Dvořákově rodišti, možná i proto je Traviatě v londýnské Královské opeře Covent Garden a po koncertech ve Skandinávii a v Petrohradu nyní v Českém Krumlově. 

Český Krumlov je nád-her-ný!

Už je téměř tma, věže a další památky jsou osvětlené. Zní Gershwinova melodie Summertime, song I Could Have Danced All Night z muzikálu My Fair Lady, v přídavcích aranžmá americké lidové písně, Straussova píseň Cäcilie a chytlavá kratičká árie Lauretty z Pucciniho opery Gianni Schicchi.
Koncert končí a Ivan Ruml opouští stoleček, odkud s kolegyní Markétou Vejvodou dosud komentovali koncert, a přechází ke stanu, aby pěvkyni vracející se z pódia po posledním přídavku položil několik kratičkých otázek. Po chvíli je vpuštěn po červeném koberci dovnitř.
„Český Krumlov je nád-her-ný! Miluji open-air koncerty obecně, ale zde jsem úplně šťastná. Publikum se chovalo neuvěřitelně vřele, přestože byla taková zima,“ odpovídá Američanka na otázku, jak si užila recitál.
Renée Flemingová není v Česku poprvé, ale také určitě ne naposledy. Václav Havel ji pozval, aby se na podzim v Praze zúčastnila oslav událostí, které v roce 1989 vedly k pádu komunismu.
„Měla bych tu být zpátky 14. listopadu k oslavám připomínajícím dvacáté výročí sametové revoluce. Vypadá to, že půjde o velkou událost, o velmi silný zážitek. Jsem pochopitelně neuvěřitelně poctěna pozváním, abych se programu zúčastnila,“ říká pěvkyně.
Je půl jedenácté. Publikum se rozešlo, hráči Symfonického orchestru Českého rozhlasu nastupují na dvoře renesančního pivovaru do parkujícího autobusu a Renée Flemingovou čekají ještě společenské povinnosti, než zítra odletí do New Yorku.
Začíná poprchávat. Tentokrát to vyšlo.

Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava

Snímky Libor Sváček