|
|
 Disidenti
popu
Stalo se toho v roce 1992 ve světě i u nás doma docela dost.
Clinton vyhrál americké prezidentské volby, Pollert, Změlík a
Železný přivezli zlaté medaile z olympiády v Barceloně, umřela
Marlene Dietrichová a rozpadlo se Československo. Také na
hudební události to byl bohatý rok: Lucernu vyprodali Nick
Cave a Sonic Youth, Sportovní halu Faith No More, Emauzy Young
Gods.
Rok 1992 byl klíčovým i v kariéře pražské kytarové kapely
Tichá dohoda, která tehdy natočila své druhé, ovšem průlomové
album. Pojmenovala ho Underpop, a výstižně tak definovala
svůj charakteristický styl, jímž válcovala konkurenci.
Nahrávku nyní znovu vydává Supraphon a je až překvapivé, jak
svěžím dojmem písně působí. Současně je ovšem reedice tvrdou
obžalobou českého hudebního průmyslu, který před lety
dopustil, aby tak komunikativní, invenční a rozjetá skupina
dopadla na dno.
Tichou dohodu založili už v polovině osmdesátých let
obdivovatelé románu Elii Kazana, ale daleko spíš ctitelé
britských formací Joy Division, Smiths nebo Cure, kytarista a
skladatel Dan Šustr a bubeník Jiří Šimáček – ten to
v devadesátých letech se svou další skupinou Toyen dotáhl až
do MTV a klubu CBGB, což je dnes už jen stěží představitelné
nejen proto, že legendární podnik na Manhattanu před pár lety
definitivně zavřel krám...
Ani Tichou dohodu, jejíž tváří a hlasem se už před „plyšákem“
stala zpěvačka Blanka Šrůmová, ovšem sláva neminula. Ohlas
alba Underpop byl mimořádný, kapela se stala jednou
z nejnavštěvovanějších klubových atrakcí první poloviny
devadesátých let, v playlistech rádií, včetně zmrtvěle
konzervativního Radiožurnálu, se trvale usadil její největší
hit Marioneta. A následovaly další desky, z nichž smeknutý
klobouk dodnes patří třeba živému snímku UnplugGag.
Konec formace, která by se za příznivějších okolností zřejmě
stala všeobecně přijatelnou alternativou vůči mainstreamu
zpuchřelé české pop-music, urychlily snahy tehdejších velkých
vydavatelských domů učinit z dobře vypadající a skvěle
zpívající Šrůmové další z hvězdiček „k volnému použití“. Byť
se tahle „tichá dohoda“ nezdařila, skupina koncem devadesátých
let i vlivem osobních rozepří svých ústředních postav
skončila. Šrůmová poměrně neúspěšně zakusila sólovou dráhu,
Šustr se stal „disidentem popu“ se škraloupem u nejvlivnějších
z kormidelníků tuzemského hudebního showbyznysu, dnes zcela po
zásluze propouštějících své poslední zaměstnance.
Bylo by symbolické, kdyby čas reunionu kapely nadešel právě
teď...
Milan Šefl |
