|
|
 Rudolf
Matys, básník a publicista
Malé letní rozjímání
Je horké léto – a tudíž pro značně prořídlé rozhlasová
pracoviště ten pravý čas, aby opět sáhla do reprízových
rezerv. A tak 23. července večer došlo i na dramatizaci
Gogolovy povídky Víj, pro jejíž rozhlasovou podobu zvolil
inteligentní dramatizátor Jaroslav Pour významově nosnější a
charakterističtější název Démoni letní noci. Tento hororový
příběh o krásné čarodějce a mladém seminaristovi, v němž se
prolíná uhrančivá magie ukrajinské lidové baladiky
s groteskním přísvitem, pro Gogola tolik typickým, natočil
roku 1970 v ostravském studiu režisér Alois Kachel s místními
herci. A byla to inscenace i po těch málem čtyřiceti letech až
překvapivě živá, se zřetelně čitelnou a důsledně uplatňovanou,
stylově čistou režijní koncepcí i s řadou velmi dobrých,
plastických a přirozeně expresivních hereckých výkonů
(například Ivan Misař, Anna Kratochvílová, Bohuslav Čvančara).
Uvědomil jsem si nad ní, jak obrovský zlom představovala
v rozhlasovém slovesném uměním šedesátá léta, jež se právě
v onom roce 1970 uzavírala – a před rozhlasovou hru se
otevíralo přinejmenším desetiletí, v němž došlo k zastavení
jejího tak nadějného rozvoje, pokud se ovšem rovnou
nepropadala do totálního marasmu.
Mnozí z nás si ovšem rádi poslechnou i hry ještě starší, třeba
ty z konce padesátých let, ale to hlavně pro jejich vzácnou
dokumentární hodnotu, proto, aby si připomněli výkony
legendárních hereckých bardů z generace Václava Vydry, Zdeňka
Štěpánka, Zdeňky Baldové. Zároveň ovšem dobře vnímají i jejich
častou pomalost, herecký projev v nich bývá někdy ještě
zatížen jevištními hereckými technikami. A to všechno se právě
v šedesátých letech radikálně změnilo: nástupem vlny
vynikajících dramatiků, příchodem mladých skvělých režisérů (k
Jiřímu Horčičkovi se tehdy připojili Josef Henke, Josef Melč,
Alena Adamcová a další) i nové generace herců typu Václava
Vosky, Jiřího Adamíry, která přinesla k mikrofonu
psychologickou hloubku, jemnou výrazovou členitost,
odpatetizovanou intenzitu a přesnost zkomorněného projevu,
jedním slovem moderní rozhlasovovost.
Nosnou dominantou rozhlasového dramatického vysílání byly
tehdy především původní i překladové hry – dramatická jevištní
klasika se tudíž ve vysílání objevovala celkem sporadicky, a
ani dramatizací se nevysílalo moc, ostatně proč taky? A co
dnes? Je celkem zřejmé, že v posledním desetiletí se
rozhlasové vysílání k této klasice až nápadně často vrací.
Slyšel jsem nejednou názor, že je to jsou vlastně trochu
„nemoderní“ projekty, že jde o ústup od rozhlasových
„specifik“ a dokonce snad i o jakousi regresi do padesátých
let, tedy k programového typu takzvaného divadla před
mikrofonem. Nebyl bych rozhodně tak příkrý. Jednak oproti
šedesátým létům se dnes objevuje přece jen méně špičkových
dramatických textů, psaných výlučně pro rozhlas, jednak
naprosto chápu i režisérskou ctižádost poměřit se s vrcholnými
díly světové dramatiky. A především: nemám nic proti těmto
projektům už jen proto, že posluchačům zprostředkovávají
v nejlepším možném obsazení skutečnou (vnější i „vnitřní“)
podobu klíčových textů, která se někdy v současné divadelnické
inscenační praxi až ztrácívá pod tlakem režiséristického
subjektivismu a jeho interpretační nezávazné libovůle, jak už
to přinášejí tendence, jimž jsme si navykli říkat postmoderní.
A to je, i když v tuto chvíli odhlédnu od kvality jednotlivých
realizací, která je jistě přinejmenším nesporná, velice cenná
kulturní služba, jaká ovšemže veřejnoprávnímu médiu náramně
sluší! |
