|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Co zůstává
Zemřel Michael Jackson a dohady o tom, zda odešel smrtí
přirozenou, v důsledku omylu vlastního či někoho jiného, nebo
zda byl dokonce zavražděn, budou svět provázet celá další
desetiletí. Odhaduji, že nejpozději do dvou měsíců vyjde první
kniha, která odhalí skutečnou příčinu Jacksonovy smrti –
nepochybně v rozporu s tím, co předtím bylo oficiálně sděleno.
Následovat bude množství knih dalších, které na základě nových
skutečností střídavě potvrdí, co dříve bylo potvrzeno,
vyvrátí, co dosud bylo vyvráceno, případně potvrdí takto
vyvrácené a vyvrátí takto potvrzené. Při dohadech o původcích
Jacksonovy smrti nezůstanou stranou ilumináti, vesmírné
bytosti, zednáři a Židé. Levicový tisk odhalí, že Jackson
překážel vládnoucím kruhům USA a jejich zbrojnímu komplexu, a
proto musel zemřít. Rasisté zprava budou hovořit o zaslouženém
trestu pro muže, který chtěl změnit barvu své kůže, náboženští
fanatici si přidají o boží odplatě za nemravnou hudbu. A
nakonec, ne však dříve než za rok, se odněkud dozvíme, že
Michael Jackson nezemřel; jen se poněkud pompézně stáhl do
ústraní, aby se v pravý čas vrátil ke svým fanouškům.
Něco na tento způsob se kolem smrti hudební ikony dozajista
seběhne. A zatímco jedna senzačnější zpráva bude střídat
druhou, po celém světě se budou rodit nové Jacksonové – muži
připodobňující nedostižnému vzoru své tváře, oblékání a
pohyby. Mnozí přitom nezůstanou u podoby a pokusí se i o
„Jacksonovu“ hudební produkci. Již za života zbožňovaného
ideálu byly takových obdivovatelů tucty a po jeho smrti jejich
počty závratně vzrostou. Osud Michaela Jacksona tak bude
v mnohém kopírovat úděl Elvise Presleyho a Marylin Monroe.
Fanouškové se svých model jen tak nevzdají.
Převlek, jenž pro jednoho může být zdrojem výdělku, ovšem
občas mívá i svou odvrácenou tvář. V letech 1990–1994 jsem
pracoval na našem velvyslanectví v Izraeli a z té doby si
vzpomínám na muže, který nikdy nechyběl v blízkosti Západní
zdi – jediného pozůstatku jeruzalémského chrámu. Malý, zrzavý,
oblečen jako pastevec z biblických dob, za doprovodu harfy
prozpěvoval žalmy. Král David. Za svou hru odmítal peníze. Pro
nikoho totiž nevystupoval, byl přesvědčen, že je tím, koho
představoval. Jak jsem se později dozvěděl, nebyl zdaleka
prvním ani posledním, kdo trpěl tzv. jeruzalémským syndromem,
popsaným již v 19. století. Podle psychiatrů ho ve Svatém
městě mohou zažívat židé i křesťané, kteří se ztotožní
s některou biblickou postavou. Existuje i Fregoliho syndrom.
Ten, kdo jím trpí, se domnívá, že různí lidé jsou ve
skutečnosti jedna a táž osoba, která si záměrně mění vzezření,
aby byla v utajení. I takoví mohou být noví Michaelové
Jacksonové.
Já vím, po Michaelu Jacksonovi zůstane především hudba, kterou
vytvořil, styl, kterým ji předváděl. Nejsem ctitel té
produkce, ale miliony lidí okouzlila. Teď je účet uzavřen. A
není ani tak paradoxem doby jako spíše jejím znakem, že
největším nepřítelem Jacksona–hudebníka, a tedy umělcova díla,
bude už navždy Jackson coby médii vytvořené monstrum: fantom
pravidelně oživovaný veřejně propíranými obskurnostmi,
všelikou patologií a nekonečnými dohady o příčinách jeho
smrti. |
