|
|
 O
čem přemýšlejí Korejci
Z korejských (myšleno samozřejmě jihokorejských) filmařů je v
současnosti zcela určitě nejznámější Kim Ki-duk, jehož tvorbu
zpřístupnila i Česká televize. Kdysi uvedla Ostrov, nyní
následují další položky, po snímcích Samaritánka a 3-iron
zařazuje ve čtvrtek 26. září (ČT2, 23.10) do vysílání Čas.
 Kim
Ki-duk nepatří mezi tvůrce nejpřístupnější (zvláště pro
západní publikum), vyznačuje se mnohými motivickými extrémy,
které ovšem pomáhají rozkrýt často dosti vzdálenou asijskou
mentalitu. Například dokládají, jak se liší pojetí krutosti,
jak jsou posunuté hranice mezi tím, co je ještě vnímáno jako
normální, a co již takové hranice přesahuje. Týká se to nejen
jednotlivých, často doslovně ztvárněných šokujících detailů,
ale i celkového pojetí příběhu, jeho konečného vyznění.
Režisér rád konfrontuje protikladné životní přístupy, vybízí k
zamyšlení nad hodnotami. Do tohoto tradičního světa vnímání a
zvyklostí se navíc prolamují neduhy současné přetechnizované
společnosti, která se nemalou měrou podílí i na vzniku
všelikých výstředností.
Čas se dotýká nejen milostných citů současné mladé generace,
ale záhy přerůstá v zamyšlení nad změnami identity: zkoumá, co
hrdiny pudí k naprosté změně tváře, čehož lze dosáhnout díky
vyspělé medicínské technice. Dívka, obávajíc se, že po
dvouletém soužití přestává svého milence přitahovat, podstoupí
operaci, aby pak nepoznána opět vstoupila do jeho blízkosti a
vyzkoumala, zda jí zůstává stále věrný. Situace se ovšem
zamotá, když i muž se rozhodne podstoupit stejný zákrok.
Naleznou se opět dvě kdysi se milující bytosti, nyní
vyhlížející zcela jinak než dříve?
Příběh, který se odehrává jak na zaplněných ulicích, tak ve
sterilních bytových interiérech, mate diváka „rozostřováním“
sdělnosti, navíc mohou vyvstat potíže při rozlišování
asijských obličejů, pro Evropana si navzájem velice podobných.
Kim Ki-duk navíc volí zarámování příběhu týmiž výjevy, které
jej otevírají i uzavírají, naznačujíce tak cykličnost a tím
pádem jakousi neproměnnost dění. Ve vypravěčském pojetí i
rozkreslení jednotlivých postav tak nacházíme jistou
strnulost, neochotu nahlédnout hlouběji pod změnu tváře, která
mění nejen vnější vzhled, ale mohla by postihnout i psychiku a
povahu, jak zkoumají jiné filmy na podobné téma, například
japonská Tvář toho druhého.
Čas, zdá se, stvrzuje režisérův bonmot, že filmy natáčí
jednoduše proto, aby lépe vhlédl pod povrch věcí a pochopil
souvislosti, jimž dosud nerozumí.
Jan Jaroš, filmový publicista |
