Číslo 39 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se sopranistkou.
Libuší Domanínskou.

Kudy kam kráčí Kudykam?

Vždy je velice příjemné vidět, když se někdo živí tvorbou na kterékoliv části spektra kultury (od nejvyšších kategorií umění až po popkulturu) a v tom, co vytváří, se snoubí invence s dokonalým řemeslem. Zkrátka, když o nově vzniklém díle získáme pocit, že by jeho neexistence znamenala ochuzení posluchače, diváka, čtenáře…  Jestliže však vznikají obdiv vzbuzující díla výhradně z vnitřní potřeby tvůrce, který je materiálně zajištěn do několikátého kolene svých potomků a tudíž jej v žádném případě nemotivují obvyklé materiální potřeby, sluší se smeknout klobouk. A to je po řadu let případ textaře Michala Horáčka. Tento hazardní hráč a básník (vskutku neobvyklá kombinace povolání) se navíc na svém nejnovějším díle Kudykam podílí i coby mecenáš.
Kudykam je vlastně především Horáčkův projekt, který se veřejnosti představuje na etapy. Tou první je knižní vydání 2009 veršů s ilustracemi surrealisticko-hororového charakteru Borise Jirků. Druhou a hlavní pak má být hudebně scénické provedení ve Státní opeře s avizovanou premiérou na 21. října letošního roku. A již přečtením knihy si do určité míry lze udělat obraz o celém projektu.
Jde o příběh odehrávající se ve fiktivním Penziónu svět, v němž se setkáváme s řadou symbolických postav. Hlavními dvěma jsou Martin a jeho na slovo poslušný průvodce  Kudykam. Ve skutečnosti však naopak Kudykam manipuluje tím, kdo si jej čarovnou formulkou přivolal a uvedl v život. Jde o existencionalistické kladení si otázek a hledání odpovědí. „Svět není dobrý. Je jen vezdejší. / Jediný známý. To mě konejší.“ Jedná se rovněž o věčný střet individuality a stádovosti, či řekněme spiknutí průměru, které je morem každé společnosti, v zemích stokoruny české obzvlášť a tradičně. Na ustaranou repliku Martina: „Zoufale snadno prostoupil mě chlad“ Kudykam odpovídá: „Víš kde je teplo? Uvnitř velkejch stád. / Čím větší stádo, tím je tepleji.“

Divadlo jedna báseň

Scénický projekt Kudykam deklarují autoři jako „divadlo jedna báseň“ a distancují se od toho, že by se mohlo jednat o muzikál. Tomu lze po přečtení knihy snadno věřit. Kudykam nemá dramatický děj s pevnou stavbou, nýbrž pouze poetický příběh. Ve snaze o „zaškatulkování“ projektu si nelze nevzpomenosut na Cats (Kočky) skladatele Andrew Lloyda Webbera, který je složil na básnickou sbírku nositele Nobelovy ceny za literaturu T. S. Eliota. I zde šlo o hledání, metaforu a poezii plnou fiktivních postav. Eliot se pohybuje v říši koček, Horáček v říši lidí i vymyšlených a tajuplných bytostí, jakými jsou Mňaudámičky či Šumichrásti. (Šumichrást Alfa: „Nejsem tak starý. Je mi zhruba pět, / nanejvýš sedm miliónů let…)
Eliot se v „Cats“ opírá z velké části o nonsensovou poesii, která má v anglosaské poeticky výsostní postavení. Horáček se na tomto tenkém ledě češtiny, spíše „novotvarů“ než nonsensů, zdařile pohybuje také. Kupříkladu ve jménech ptáků, s nimiž se hlavní hrdina setkal: Jejich jména zní kupříkladu Sluncecuc, Holkyrád, Hustoles, Vozembouch, či Vořežprut. Navíc celý příběh píše v řeči vázané a z velké části v pravidelných verších. Nejvíce si libuje v dekasylabech a přiznaně ve villonských baladách. Některá místa tak občas připomínají nezvalovskou lyriku, jindy poezii Jiřího Suchého. To vše je samozřejmě možné díky tomu, že Horáčkovy texty jsou převážně zhudebňovány a nikoliv naopak. Jako kontrast k tomuto druhu poetiky působí řada současných reálií a termínů. Tento druh poetiky dává hudbě Petra Hapky dostatečný prostor.

Rajský ostrov v Šedém moři

O vzájemném souladu obou elementů se samozřejmě v knize přesvědčit nelze. Nahrávky, které kolují na internetu jej však dokumentují. Tak jako v řadě předešlých projektů, představuje dvojice Hapka&Horáček příkladné spojení autorské invence a dokonalé řemeslnosti a je jakýmsi Rajským ostrovem v Šedém moři současné české populární hudby. Řadu společných jmenovatelů v tvorbě Hapky a Horáčka nalezneme i ve skladbách Leonarda Cohena, který je ovšem komponujícím básníkem či básnícím skladatelem, jenž si navíc svoje tituly sám interpretuje. Hapkova melodičnost je rozpoznatelná na první poslech. Horáčkovy pregnantní rýmy jsou bezvýhradně vtipným pohlazením na duši a příkladem jazykové ekvilibristiky. Rytmus hudby a rytmus textu souzní v naprosté jednotě a dokazuje, že čeština vůbec není ve srovnání s angličtinou méněcenným jazykem pokud jde o zpěvnost. Je to jen otázka invence, řemeslné profesionality a potřebné trpělivosti při psaní.
Na této skutečnosti nemění nic ani to, že tu a tam občas hudební a textová fráze končí na jiném místě a tím se posouvá smysl, respektive vyznívá mírně nesrozumitelně. (K ránu pak z balady / od Karla Erbena / přilétl krkavec. / Jak obzor červená /// kouká mi do oken / přísně a nadutě.) Pokud se tu a tam objeví krátká slabika na dlouhé notě, získává posluchač dojem spíše schválnosti něž nedostatku.

Lidstvo je nepoučitelné

V řadě rozhovorů se Michal Horáček snaží přesvědčit, že bude Kudykam dílo formálně i námětové zcela původní. Tomuto tvrzení lze do určité míry oponovat. Při putování Martina Pensionem svět za doprovodu Kudykama si nelze nevzpomenout na Komenského Labyrint světa. I zde se autor a jeho průvodce Všudybyl dostávají do sprchy základních filozofických problémů a otázek. A nutno říci, že se ani po těch několika stoletích nepodařilo jednoznačné na ně nalézt odpovědi.
Zkrátka – lidstvo je nepoučitelné a základní lidské povahové vlastnosti, vytvářející konflikty v modelových situacích se příliš nezměnily. Problém jedince jako osobnosti a davu, který jej obklopuje dostává jen nové podoby, principiálně se ale nemění. Na rozdíl od Labyrintu světa se samozřejmě Martinovi a Kudykamovi stávají vedle filozofa Kanta kulisou i soudobé reálie a osoby. Hledání a tápání, jako základní prvek však zůstávají v mnoha ohledech stejné. Ostatně jedno ze základních hodnocení situace se objevuje v necelé polovině díla z úst Staříka: „Stabil ist nur die In-sta-bili-tät“.
Knižní verze Kudakam je především dokladem mimořádného básnického vidění a fantazie autora, které reflektuje řadu absurdit života kolem nás a dává vzniknou celé plejádě situací a postav vlastního příběhu. Horáček samozřejmě místy (jistě záměrně) nezapře ani svoji hráčskou minulost a vášeň: „Mňaudámička Due: Neprskej! Osud neexistuje! – Mňaudámička Tre: …zatímco poker, číčo, ten tu je!“  Rovněž na spiknutí průměrnosti jistě Horáček za řadu let narazil osobně mnohokrát a noční můry toho tématu se reflektují v Kudakamovi kupříkladu na jednom z podstatných míst z úst postavy Strýce:  „Až povezou mě na lafetě, / z playbacku spustí operu / s árií o jediné větě: / Byl mužem veleprůměru.“

Mecenášem autorské seberealizace

Kudykam letos vydalo nakladatelství Lidové noviny ve kvalitní vazbě na křídovém papíře a s množstvím již zmíněných barevných ilustrací. Jde tedy o reprezentativní knižní poezii, která není básnickou sbírkou, nýbrž předzvěstí mnohem nákladnějšího hudebně scénického projektu, jemuž se Horáček stal rovněž mecenášem. Pokud se snad kdekoliv objeví jiný termín (například producent nebo investor), nic se na správném označení „mecenáš“ nemění.
Vlastní investice do projektu zcela jistě nebyla vložena se záměrem na projektu zbohatnout. Kudykam se od počátku staví do pozice prestižního projektu vlastní autorské seberealizace a s ní samozřejmě spojeného zviditelnění. Bylo by skvělé, kdyby se i další velké projekty dočkaly přízně mecenášů, neboť velkolepé a reprezentativní hudební divadlo superlativů se v malé zemi, jakou je Česká republika, dá jen stěží realizovat v oblasti subvencovaného divadla a už vůbec ne coby podnikatelský záměr slibující návratnost vložených prostředků a zisk.
Zda hudebně scénické provedení Kudykama bude nakonec skutečně mít kvalitu, kterou slibuje, po přečtení knížky nelze odhadnout. Rozhodně však už podle vydané textové části lze předpokládat, že tuctovou záležitosti Kudykam rozhodně nebude. Pro toho, kdo se chystá do Státní opery na představení je kniha dobou a vhodnou předehrou. A tomu, kdo není příznivcem soudobého hudebního divadla, může knižní vydání alespoň přiblížit špičkovou současnou českou poesii své kategorie.

Michael Prostějovský, textař, libretista a novinář

Snímky 2media.cz