|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Tak trochu o identitě
Stěrače vznikly původně proto, aby stíraly dešťové kapky.
Později začaly sloužit i policistům, kteří stírají řidiče.
Strážci zákona za ně umisťují lístečky se sdělením o
nedovoleném parkování.
Při cestě k autu mám pokaždé nepříjemný pocit, když z dálky
vidím, že za stírátkem vězí nějaký papír. Oddychnu si, když
zjistím, že není policejní, nýbrž letáčkový se sdělením, že
v tom či onom supermarketu jsou tento týden levnější uzenáče.
Novinkou ve využití zastěračové komunikace bylo pro mě nedávné
poselství na barevném proužku. Stálo tam psáno: „Jste
majitelem tohoto vozu? Můžete vydělat měsíčně až několik tisíc
za reklamu, kterou umístíme na plochu vašeho auta!“
Chvilku jsem se domníval, že nabízitele zaujalo něčím právě
naše auto, byť jde o tuctový vůz. Že by shledal ďolík na
zadním blatníku jako výraz mé kreativity? Ze sebestřednosti mě
záhy vyvedl pohled po okolní zaparkovaná vozidla. I za jejich
stěrači byla stejná nabídka. Někdo nám to tam korporativně
našoupal.
Nyní je na každém z nás, abychom k výzvě zaujali svůj postoj.
Čelem, zády, případně bokem.
Nijak mě nevábila představa jízdy s reklamně pomalovaným
autem, ale pár tisíc měsíčně navíc taky není k zahození. Možná
bych bral nějakou kulturní reklamu. Například na knihkupectví.
V tom případě bych si mohl myslet, že konám osvětový čin. Bylo
mi však jasné, že takových jako já může být víc, takže
v případě zájmu bych se měl přihlásit co nejdříve. Kdo pozdě
chodí, sám sobě škodí.
Na opozdilce nejspíš zbudou jen reklamy na pohřební ústavy. To
není zrovna nejveselejší představa. S takovou reklamou se
jaksi předpokládá, že řidič bude sedět za volantem s vážnou
tváří. Já se radši uculuji, takže pro zadavatele bych byl
kontraproduktivní.
Pokládám za přirozené, že řidič s reklamně vymustrovaným autem
je bezděky spojován se slogany na povrchu svého vozu. Tato
logika je odvozena od existence firemních vozů, které
rozličnými nápisy legitimují vlastní podnik. Spojitost tohoto
druhu bývala samozřejmostí. Nyní však už zjevně neplatí, že by
reklama na pekařství musela být na autě spojena s jedoucím
pekařem. Případně s některým z jeho zaměstnanců. Nebo s někým
z pekařovy rodiny. Případně aspoň s osobou, která má ráda
rohlíky, housky, dalamánky a preclíky.
Co nadělám, pořád ještě ve mně přetrvává podvědomá souvislost
mezi obsahem nápisů na autě (včetně reklamních) a mezi
představou o povaze zaměstnání toho, kdo vůz řídí. Ukazuje se
však, že jsem naivní, když se domnívám, že auto s nabídkou
služeb veterinární kliniky provozuje někdo, kdo o ní má nějaké
ponětí. Kdybych se dal najmout k polepení svého auta
doporučením na takovou kliniku, trnul bych, že se mnou při
vystoupení z auta někdo zapřede řeč na téma z oblasti
mňau-mňau a haf-haf. Pochybuji, že bych obstál sdělením, že
zvířata se vyskytují jen v názvech některých mých knížek –
jmenovitě myš, slepice, kočka, pes, labuť, blecha, kachna a
jelen.
Stejně tak provinile bych se cítil jako vozataj reklamy na
střešní tašky. Jsem-li občas taškářem, střešním nikoliv.
Nechci ani domyslet, do jak úzkých bych se dostal, kdybych
vyfasoval reklamu na některou z instalatérských firem. Neumím
vyměnit ani těsnění u vodovodu. Nechlubím se tím, je to moje
mínus. Mám však štěstí, že to dokáže moje žena Magda. Ale že
by kvůli tomu měla být odsouzena k trvalému řízení našeho auta
jen proto, aby nedošlo k rozporu mezi reklamou a osobou za
volantem?
Podobně jsem na tom i s některými dalšími obory, které lze
předpokládat jako náměty placených reklam. Měl bych
pochybnosti dokonce i v oblastech, s nimiž mám jakous takous
osobní zkušenost. Například u cestovních kanceláří. Nevím, zda
bych našel dost odvahy, abych si lákání některé z cestovek dal
vetknout na naše auto. Co když ta kancelář záhy udělá bankrot?
Už takhle naše auto zažilo nejeden noční vandalský atak; mám
přidat ještě možnost rozdurděného zklamaného klienta cestovní
agentury, která ho podvedla?
Satane, odstup!
Výsledek nabídky, kterou jsem našel za stěračem, je
následující: přestal jsem vnímat nápisy na autech jako
informaci.
Když někdo veze reklamu na malování bytů, už vím, že za
volantem nemusí být ani Rembrandt, ani malíř pokojů. Může tam
být někdo, kdo za úhradu rezignoval na to, že sdělení, které
propaguje, má jakoukoliv souvislost s jeho bytostí. Proto není
divu, že sdělovaný obsah na bocích aut si přestávám spojovat
s lidmi, kteří v nich jedou.
Jsem však bytostný optimista, už se toho nezbavím. Proto
doufám, že jistá identita obsahu nápisů a lidí uvnitř
dopravního prostředku existuje aspoň u sanitek. Případně u
hasičů. Taky u policejních aut. Věřím, že aspoň uvnitř těchto
vozů jsou lidé, kteří mají něco společného s nápisy na svých
vozidlech.
Stejně tak předpokládám, že snad i nápisy na pláštích
letadlech odpovídají názvům leteckých společností, které je
provozují. Že nejde o placenou reklamu na nějaké úplně jiné
aerolinky. A to za poplatek podobný tomu, který byl nabízen
mně za stěračem auta.
Myslíte, že fantazíruji?
I takovou nabídku by mohli provozovatelé letadel obdržet. Jak
jsem se nedávno na Ruzyni přesvědčil, také letadla mají pořád
ještě stěrače. |
