Číslo 39 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se sopranistkou.
Libuší Domanínskou.

 

 

 

 

 

 


 


Poklony a pošklebky Bohem nadaného floutka

Italský renesanční básník, překladatel a filolog Angiolo Poliziano (1454–1494) toho za svůj krátký život stihnul opravdu hodně – všechno mu šlo jaksi samo. Za vynikajícího znalce latiny a řečtiny platil už v šestnácti a s překládáním Homéra do hexametrů začal ještě na univerzitě. Ve dvaceti se stal vychovatelem synů florentského vládce Lorenza de Medici a současně jeho chráněncem. Dnes by se řeklo – slušně rozjetá kariéra.

Poliziano sice usiloval o církevní dráhu (dokonce se pokusil o kardinálský post), ale nakonec se proslavil hlavně svými filologickými spisy, dramatickou a básnickou tvorbou. Vedle slavných Slok k turnaji, oslavujících vítězství jednoho z Medicejských v rytířském turnaji, či mytologického dramatu Báje o Orfeovi byly populární i jeho básnické miniatury, které po více než pěti stech letech přeložil písničkář a básník Jiří Dědeček a pod titulem Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky) nyní vycházejí v nakladatelství Galén.

Básnící mystifikátor Jiří Dědeček se baví...Jak název napovídá, Dědeček knihu rozdělil do dvou částí. Soubor Poklony obsahuje vesměs více či méně originální milostná vyznání, při jejichž četbě si nejspíš vybavíme obrázek věčně zamilovaného poety klopýtajícího noční Florencií za další z řady nešťastných lásek. Daleko pronikavější a údernější poezii nabízejí Pošklebky, hořce ironická až misogynní odmítnutí či přímo dobře formulované urážky ženám a dívkám, jež bohémskému floutkovi neblaze zastoupily cestu. Právě v tomto oddílu se výtečně uplatnily Dědečkova uštěpačnost a vzácný smysl pro dokonale padnoucí rým, jak je známe z jeho písničkářských alb nebo textů pro Petra Skoumala nebo Vladimíra Mišíka.

„Starý muž líbá starou ženu, ve stínu staré postele, jen si ten obraz připomenu, mám husí kůži po těle. Tím s vámi končím srdce moje, poražen kvapně prchám z boje, šťasten že mě nic nenutí, být vaším svědkem v stárnutí.“ Takový veršovaný úsměšek – zcela jistě adresovaný manželce některého z velmi vysoce postavených měšťanů – mohl být v 15. století důvodem k silné nevraživosti. Vlastně není divu, že Poliziana „jeho Florenťané“ dva měsíce po čtyřicítce raději otrávili…

Milan Šefl

P. S.: Pokud ve vás předešlé řádky probudily zájem o poezii Angiola Poliziana, vězte, že recenzovaná sbírka je jednou z nejdařilejších literárních mystifikací posledních let. Ještě než se tento článek dostal do tisku, Jiří Dědeček přiznal, že vše v knize Rispetti e dispetti je jeho dílem. Od Poliziana si pouze vypůjčil jméno a styl. Autor recenze vysekává poklonu pošklebujícímu se malostranskému bardovi!



  Tak trochu o identitě
  Jak to vidí Rudolf Křesťan
 
   Vzpomínání je pro důchodce

   Nalaďte si
 
   Kudy kam kráčí Kudykam
   Téma