Číslo 40 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s textařem a producentem.
Michalem Horáčkem.

Co by nebylo, nebýt listopadu 1989

Český rozhlas 2 – Praha začne v říjnu vysílat dokumentární cyklus Galerie 20. Při příležitosti dvacátého výročí sametové revoluce jsou připraveny portréty dvaceti osobností, jimž posledních dvacet let změnilo profesní či soukromý život. Listopad 1989 pro ně znamenal zásadní obrat osudu: svoboda před nimi otevřela nové obzory, ale také nutnost řešit nové problémy.

Galerie 20 si rozhodně neklade za cíl přinést reprezentativní vzorek dvaceti nejvýznamnějších postav posledních let (záměrně se vyhýbá například politikům), spíše se snaží pojmenovat nejdůležitější témata nové doby a pro každé téma najít nejvýstižnějšího představitele. „Co by nebylo, nebýt listopadu 1989 – v pozitivním i negativním slova smyslu?“ ptají se tvůrci Galerie 20. Spolu se svými respondenty se pokoušejí zmapovat, jak se proměnil náš svět, co vše vnesla demokracie do lidských osudů. Představujeme vám prvních šest osobností, které se v cyklu představí.

U tří žížal s Ivanem Krausem

Podobu se svým bratrem Janem nezapře a pozoruhodná rodina, do které se v roce 1939 narodil, se díky jeho povídkám stala všeobecně známou. Ivan Kraus se ovšem většinu svého života neživil jen jako spisovatel, ale také jako loutkoherec. Psal scénky a skeče pro malá divadla, rozhlas i televizi a jeho povídka Nepřítel z mládí inspirovala film Jana Švankmajera Zahrada.

Z Československa odešel koncem šedesátých let se svou životní partnerkou, loutkoherečkou Naděždou Munzarovou a jejich začátky v emigraci rozhodně nebyly snadné. Vystřídali několik zemí a mnoho zaměstnání (ne vždy uměleckých), než se jejich skupina Blackwits prosadila díky osobitým kabaretním skečím s vlastními loutkami.

Ivan Kraus vydával své knihy už v emigraci, ale čeští čtenáři se k nim dostali až po roce 1989 a velice si je oblíbili. Dnes patří Ivan Kraus k nejpopulárnějším domácím autorům, a to i díky rozhlasu a televizi. Návštěva v domě U tří žížal, kde dnes Ivan Kraus žije, ukázky z jeho autorského čtení, vyprávění a vzpomínky tvoří rozhlasový portrét spisovatele, který se díky listopadu 1989 mohl vrátit domů.

Naivní i důvěryhodný Jan Ruml

Mnozí si vzpomínáme na starostlivou tvář Jana Rumla, tehdy ještě náměstka federálního ministra vnitra, když v televizi varoval před předsedou lidovců Bartončíkem coby spolupracovníkem StB. O několik let později stejně ustaraně seznamoval diváky s podivnými praktikami ve financování ODS, tedy strany, jíž sám byl členem, z čehož pak vznikl proslulý „sarajevský atentát“. Mezitím Miloš Zeman, kdykoli hovořil v televizi, vždy neopomněl zdůraznit, že Jan Ruml je jako bývalý snad dobrý pastevec na ministerstvu naprostý diletant. Mýlil se alespoň v tom, že po Rumlovi o mnoho větší odborníci v čele ministerstva vnitra nestáli, možná naopak.

Jan Ruml už od disidentských dob, kdy se živil jako topič, dřevorubec, prodavač knih, ošetřovatel dobytka, strojník a sanitář, za své postoje ručil, což ho přivedlo v letech 1981–1982 do vězení. Po převratu tak představoval politika možná v něčem naivního, ale o to důvěryhodnějšího: nešlo mu o vládnutí, o moc, ale o demokratickou – to už dneska zní až neuvěřitelně – „správu věcí veřejných“.

Tu moc, měl-li jakou, stejně pozvolna (a víceméně dobrovolně) zase poztrácel. Lidí, kteří z politických výšin opět sestoupí do normálního občanského života, nezajištěného zlatými padáky ani funkcemi ve správních a dozorčích radách, není mnoho. Jak tento „vzmach a pád“ nese, jak hluboký je v jeho mysli šrám zatrpklosti? Jak se cítí chlap, který se ve zralém věku oženil jako ministr a o několik let později se dvěma malými dětmi řešil běžné starosti „obyčejných“ lidí? Co by se muselo stát, aby znovu vstoupil do politiky?

Drogový pragmatik Ivan Douda

To, čemu říkáme drogy, lidé používají, využívají a zneužívají od nepaměti. Rituálně, rekreačně, v závislosti, pro obohacení. Po roce 1989 se drogová scéna v Česku změnila. Drogy tu byly i předtím, ale ne v takové škále a množství. Drogová scéna se mění a mění se i pohled na význam prevence, stejně tak represe. Oba přístupy nejdou proti sobě, naopak, měly by se doplňovat.

Ivan Douda je jedním ze zakladatelů nadace Drop-In, která jako první v České republice prosazuje pragmatický pohled na řešení drogové problematiky. On sám vnímá existenci drog jako danou, otázkou je, jak se společnost vyrovná s následky jejich užívání, se vzrůstajícím počtem HIV pozitivních a jejich nákladnou léčbou.

Podle Ivana Doudy to zatím v Česku zvládáme. A co on sám? Většinu z nás napadne, že pracuje-li někdo s drogově závislými s tak liberálním, byť pragmatickým přístupem, mohl by propadnout závislosti...

Ve Vídni se Stanislavem Komárkem

Stanislav Komárek emigroval po ukončení Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy do Rakouska z pocitu beznaděje a absurdity života v reálném socialismu. Vystudovaný biolog a entomolog se tak ocitl v uprchlickém táboře. Brzy ale začal pracovat ve Vídni na ministerstvu zemědělství jako úředník. V té době studoval filozofii i jungovskou psychologii, takže když se v roce 1989 otevřela hranice, byl připraven se Zdeňkem Neubauerem založit obor filozofie přírodních věd na Fakultě humanitních studií UK v Praze.

Stanislav Komárek dnes patří mezi známé a vlivné komentátory společenského dění, jeho do značné míry přírodovědecký přístup k lidské existenci je nabit humorem a smyslem pro paradox: tohoto smyslu využívá k porovnávání světa přírody s lidskou společností. Kromě toho je autorem tří románů a několika esejistických knih.

Dokument byl natočen ve Vídni na místech někdejšího Komárkova působení jako emigranta, přesvědčeného o tom, že zbytek života stráví v Rakousku. Jedním z těch míst je historická zoologická zahrada v parku zámku Schönbrunn.

Srdeční záležitosti Jana Pirka

Pochází ze staré lékařské rodiny, jeho otec byl internista-kardiolog. Chtěl pokračovat v jeho šlépějích. Ovšem protože nebyl na vysoké škole politicky organizovaný, nesehnal místo v Praze. Nakonec nastoupil v Nymburce na chirurgii u primáře Weisse, který ho varoval, že pokud se jednou začne chirurgii věnovat, už u ní zůstane. A měl pravdu...

Tak začíná příběh Jana Pirka, který po roce 1991 stanul v čele Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM. Podařilo se mu vybudovat největší kardiocentrum v České republice a sestavit tým špičkových lékařů, který provádí přibližně patnáct set operací ročně, od těch nejběžnějších až po transplantace srdce.

V roce 1983 pobýval na roční stáži ve Spojených státech. Měl možnost zůstat v Americe, přesto se rozhodl vrátit. Svůj čas dělí mezi práci špičkového kardiochirurga a své „srdeční záležitosti“, mezi kterými má pevné místo rodina, vnoučata a také sport – především běh.

Největší z Palečků Tomáš Cikrt

Bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví se narodil 9. května 1969 v Pardubicích. Po vzoru otce se chtěl stát lékařem, ale místo medicíny mu vyšla farmacie, kterou vystudoval v Bratislavě. Působil jako redaktor a pak šéfredaktor Zdravotnických novin. Založil občanské sdružení Paleček – společnost lidí malého vzrůstu. Je ženatý, s manželkou adoptovali syna. Jmenuje se Tomáš Cikrt.

Když letos zjara skončil svou misi ministerského mluvčího, měl hlavu plnou ještě horkých prožitků z politických kuloárů. Na vzpomínání na dobu před dvaceti lety málem nezbyl čas. Jeho hlavním cílem bylo znovu se nadechnout, podívat se na svět jinýma očima než očima tiskového mluvčího a zejména věnovat podstatně více času svým nejbližším.

Píše se září 2009 – Tomáš Cikrt se začal věnovat rodině a rozhlíží se po práci, která by ho bavila a uspokojovala...

Jitka Škápíková, autorka projektu a dramaturgyně cyklu